Se známým filmovým scénáristou Petrem Jarchovským jsme hovořili o jeho tvorbě, současné situaci na FAMU, zavzpomínali jsme na přátelství s Petrem Šabachem i na první setkání s Janem Hřebejkem. „Mám zkušenost, že látky, na kterých jsem pracoval na zakázku producenta, zpravidla ambiciózní projekty spojené s adaptováním známých literárních děl, nakonec realizovány z nejrůznějších objektivních příčin nebyly, zatímco látky autorské, které jsme vydupali často ze země, zpočátku jim nikdo nevěřil a své producenty si hledali těžce, nakonec všechny vznikly,“ říká.
Z čeho čerpáte inspiraci pro vaši tvorbu, vaše scénáře?
Je pravda, že drtivá většina mých scénářů má nějaký předobraz ve skutečných událostech, v mých osobních životních peripetiích a nebo mých blízkých. Honza Hřebejk žertem říkává, že si nic nevymyslím, všechno se někde někomu muselo stát, odehrát se a já tuhle reálnou materii všelijak obrábím, stavím do nových kontextů, ze kterých, se při šťastné konstelaci narodí filmový příběh. Jsem ten typ autora, který nedokáže fabuli vystavět z teze. Ani téma si předem nestanovuji, neříkám si třeba: teď napíšu protiválečné drama, ve kterém mapuju nějakou dějinnou epizodu. Na počátku většinou stojí reálná životní zkušenost, moje nebo cizí, kterou mám, z nějakého vnitřního popudu potřebu sdílet, která mi přijde nosná, zábavná, paradoxní a nebo vtipná.
Jak takový scénář vzniká a jak se s ním dál pracuje?
Filmový scénář je ze své podstaty nedefinitivní tvar, na rozdíl třeba od rukopisu románu, přijatého nakladatelem. Pokud nenalezne svoji podobu ve výsledném filmu, vlastně neexistuje. Je to takový fantom, koncept budoucího filmu. Není určen běžným čtenářům, ale očím filmových tvůrců, kteří jej společnou synergií mnoha talentů teprve převedou do námětu, přes první a další verze.
Mám zkušenost, že látky, na kterých jsem pracoval na zakázku producenta, zpravidla ambiciózní projekty spojené s adaptováním známých literárních děl, nakonec realizovány z nejrůznějších objektivních příčin nebyly, zatímco látky autorské, které jsme vydupali často ze země, zpočátku jim nikdo nevěřil a své producenty si hledali těžce, nakonec všechny vznikly. Například Pelíšky na svůj vznik čekaly celých šest let.
Vzpomněl byste si na okolnosti prvního setkání s režisérem Janem Hřebejkem?
Okolnosti našeho prvního setkání s Honzou Hřebejkem byly prozaické: psal se školní rok 1981/82 a já začal navštěvovat Akademické gymnázium v Praze, které v té době dočasně sídlilo na Petřinách v ulici Nad Alejí. Vybavuji si jasně hubeného kudrnatého blonďáka s lennonkami, jak se snaží vysvětlit třídní profesorce, proč hned první den přichází pozdě. Bydlel totiž na okraji Prahy, v Řeporyjích, na cestě do školy musel několikrát přestupovat a špatně si vypočítal čas potřebný na cestu. Naše spolupráce začala možná dříve, než naše kamarádství. Zajímali jsme se oba o literaturu a výtvarné umění, četli jsme poezii a poslouchali zakázané folkové písničkáře, jejichž tajně pořízené nahrávky jsme si pouštěli a vyměňovali. Začali jsme sepisovat juvenilní básničky.
Naučili jsme se brnkat na kytary a psali jsme společně texty folkových písniček stylem Honza sloka, já refrén ovlivnění Vladimírem Mišíkem, Vladimírem Mertou, Marsyas, Skoumalem a Vodňanským a Suchým a Šlitrem. Sepsali jsme dokonce asi desetihodinovou divadelní parodii ve stylu her Voskovce a Wericha. Byli jsme vedeni potřebou psát a dělat si srandu z toho, v čem jsme byli nuceni žít, tedy v atmosféře pozdní normalizace.
Jak vzpomínáte na Petra Šabacha?
Petr Šabach byl především můj starší kamarád. Odešel příliš brzy a já v životě postrádám jeho nadhled a životní filosofii. Říkám, že to byl takový můj literární starší brácha. Měl vedle jedinečného smyslu pro humor i cit pro outsidera v nás, což dokazují všechny jeho povídky a novely. Měli jsme podobný pohled na svět, sdíleli jsme stejnou poetiku, měli rádi stejnou muziku. Petr byl především ohromně zábavný vypravěč. V hospodě, kam jsem za ním mohl přicházet, všichni čekali, až dorazí Petr a začne konečně legrace. Dokázal vyprávět spousty životních historek opravdu neodolatelným způsobem a smyslem pro pointu, stejně vtipnou jako poetickou.
Působíte na FAMU jako pedagog již třicet let, jak se aktuálně na této škole cítíte?
Zažil jsem na škole lepší i horší časy, bohužel v současné době na ní zažívám pocity frustrace a nesvobody, jako nikdy před tím. Ve vedení FAMU stanuli lidé propojeni partikulárními ideologickými vazbami a prostřednictvím institutů akademické samosprávy se ji snaží ovládnout. Ideologie a partajnictví nevytváří atmosféru svobodného tvůrčího ovzduší, které je pro každou uměleckou školu zásadní.
Pro školu, jakou je filmová fakulta, která je založená na vzájemné oborové kooperaci, to platí dvojnásob. Situace, ve které jsme s drtivou většinou kolegů vedoucích kateder a garantů studijních programů dnes nuceni přežívat, je toxická. Je postavena ze strany vedení školy na zášti vůči názorovým oponentům, kteří překážejí jejich mocenským ambicím. Takoví oponenti mají být odstraněni a nahrazeni sympatizanty vedení, bez ohledu na jejich pedagogické a odborné kompetence.
Můžete uvést konkrétní příklad, kde se to, co tvrdíte projevilo nebo projevuje?
Takovým příkladem je třeba současný rozklad na katedře FAMU International. Z jejího programu plynou pro školu podstatné finance, neboť jde o placený obor pro zahraniční studenty. Po nástupu nové vedoucí katedry odešli nebo byli odejiti renomovaní pedagogové včetně garanta programu a obor se tak ocitá v hluboké personální i obsahové krizi. Děkanka hlubokou krizi prostřednictvím populismu zastírá a vytváří navenek dojem, že škola vzkvétá. Aktuálně hrozí zneužití institutu ombudsmana, který děkanka zavedla bez ukotvení ve vnitřních předpisech fakulty. Tady je třeba podtrhnout, že institut ombudsmana či ombudsmanky je bezesporu důležitý a potřebný. Pro jeho zavedení je ovšem nutné vytvořit pevný právní rámec, aby právě v tak citlivé věci, jakými je dohled nad bezpečným prostředím pro studenty i pedagogy, nemohlo docházet k účelovému zneužití z mocenské pozice.
Co vás i přes toto na škole baví?
O náš obor je velký zájem. Ročně se k nám hlásí kolem stovky uchazečů. Je to pochopitelné: mladých lidí, kteří mají touhu psát, je mnohem více, než třeba těch, kdo sní o kariéře střihače nebo zvukaře.
Naše volba vychází ze spravedlivého názorového průmětu členů přijímací komise, ve které jsou zastoupeni pedagogové s rozdílnými uměleckými pohledy, rozdílným vkusem a zkušenostmi. Tak se snažíme zajistit, aby se na náš obor mohla dostat co nejpestřejší, různorodá škála autorských typů a talentů. Moje dlouhodobá zkušenost je taková, že disponovaných uchazečů je vždycky přibližně stejný počet – z oné stovky dejme tomu patnáct. To, jestli se z vás nakonec stane filmový scenárista, který se prosadí a obstojí v konkurenci, je ovšem věc jiná a vstupují do ní ještě jiné faktory, než je talent. A tou je třeba vůle soutěžit, vytrvalost, tah na branku, schopnost reagovat na podněty, píle, schopnost spolupracovat a tak dále. Sám jsem vedl několik studentů, u kterých se tyto předpoklady sečetly, a já na ně mohu být zpětně hrdý. Slibné autory mezi studenty scenáristiky vidím, stejně jako jsem je viděl i v letech minulých. Přinášejí svá vlastní témata, vlastní inspirace, jsou živí, chtějí se něco naučit a získat podněty. A tím naopak zpětně obohacují mě. To je dnes vlastně hlavní důvod, proč na škole, navzdory situaci, ještě setrvávám.
Na jaké další realizace se můžeme těšit od vás?
Nerad mluvím o věcech, u kterých nemám jistotu, že dojdou naplnění. Pár scénářů mi teď hibernuje na stole a já čekám, jak se vyvine situace, která se zkomplikovala probíhající koronavirovou krizí, a která se, samozřejmě, nevyhnula ani oblasti filmu a televize.
Něco ale už komentovat můžu. Nedávno jsme s Honzou Hřebejkem dokončili čtyřdílnou televizní minisérii pro ČT, která se jmenuje Pozadí událostí. Na scénáři jsem spolupracoval s Michalem Sýkorou, autorem oceňovaných detektivek a rovněž pedagogem vysoké školy. Své zkušenosti ze života v univerzitním prostředí jsme zúročili v ironicky laděné hořké detektivní komedii o vztazích mezi pedagogy a studenty, kterou by měli diváci vidět v zimě. Natáčeli jsme v Praze a Olomouci v době vrcholící pandemie za ztížených podmínek. Hrají v ní skvělí herci, jako Martha Issová, Jiří Havelka, Jitka Čvančarová, Luboš Veselý a Petra Hřebíčková, vedle nich tu dostali příležitost z mého pohledu opravdu skvělí mladí herci a herečky, o kterých věřím, ještě uslyšíme.
