Zakladatel a šéfredaktor časopisu Foto Tomáš Hliva žije krom starosti o svého malého syna plně svou prací. Když se bývalý nakladatel rozhodl ukončit vydávání magazínu, další život revue vzali na svá bedra jeho samotní tvůrci pod dohledem Hlivy. Teď Tomáš Hliva přemýšlí mimo jiné o časopisu s tématem cyklistika.
Jak jste se dostal k fotografii?
Vlastně upřímně vůbec netuším. Rodiče mně k ničemu podobnému nevedli. Pamatuji si akorát, jak jsem jednu dobu psal šíleně dlouhé recenze na foťáky a pak jsem se najednou ocitl na Institutu tvůrčí fotografie.
Kdo vás v začátcích nejvíce ovlivnil?
Vzpomínám na nenápadné přednášky Tomáše Pospěcha. Jeho nadhled a smysl tříbit humor je mi blízký, stejně tak jeho aktivity spojené s vydáváním knih, doporučit mohu vydavatelství Positif - na co s grafikem Milanem Nedvědem sáhnou, to je dobré.
Jaká byla vaše cesta k a pak tvůrčí práce na výrobě magazínu Foto?
Bylo to samozřejmě absolutní peklo, protože bývalý vydavatel si někde přečetl, jak se má vydávat časopis a ještě k tomu chtít vydělávat peníze. Já jsem se svým pojetím měřítek kvality života do jeho šablony samozřejmě nezapadal. To, že držím v ruce Foto, které bude mít příští rok v dubnu deset let, vnímám zpětně jako malý zázrak. Dnes časopis děláme s grafikem Richardem Procházkou. Máme pak celou řadu stálých dopisovatelů, mezi které patří především Martina Grmolenská, Josef Moucha, Vladimír Birgus, Josef Chuchma, Roman Muselík nebo Tomáš Pospěch.
Máte ambici dále držet printovou verzi? Neplánujete rovněž časopis více přibližovat laické veřejnosti?
Pokud má časopis existovat, tak výhradně v jeho tištěné podobě. Je to dáno samotným obsahem, jehož hlavním námětem je samozřejmě fotka, a ta je zkrátka s papírem spojená. A myslím, že i dnes jsme otevření i mimooborovému čtenáři.
Jsou nějaké aktuální módní trendy ve fotografii? Myslíte si například, že dokumentární fotografie zažívá aktuálně mezi fotografy obrodu?
Stačí se podívat na dva předešlé ročníky festivalu v Arles. Můžeme navíc rovnou zůstat v Česku - obrovský úspěch tam zažily právě dvě ryzí dokumentaristky – Libuše Jarcovjáková a Marie Tomanová.
Fotíte dnes? Věnujete se jako vystudovaný fotograf také komerčním zakázkám?
Nejsem typický příklad této v dnešní době nezáviděníhodné profese zvlášť u nás v Česku, fotím jen témata a věci, které mě zajímají, nebo za kterými stojí lidé, na které si mohu sáhnout.
A co vaše volná tvorba?
Víc než za fotografa se považuji za pozorovatele. Fotky nevymýšlím, spíš je sbírám, nechávám je přicházet, případně čas od času nějakou ukradnu kamarádovi z mobilu. Radost mi také udělala spolupráce s brněnskou sítotiskovou dílnou HW Prints, kde jsme oživili právě technologií sítotisku jednu z mých sérií věnovanou Vile Tugendhat.
Máte nějaký fotografický sen, který byste si rád splnil ?
Chtěl bych zpracovat prostředí závodů japonského keirinu.
Jste také aktivním silničním cyklistou, co vás k této vášni přivedlo?
Začalo to recyklací, respektive fascinací, jak se dá staré ocelové kolo odložené často u popelnice vrátit v podobě plnohodnotného nástroje zpátky do provozu. Samotný pohyb na bicyklu pak vnímám jako prostředek k zážitku spojeného se vším, co na cestách zažijete. Tím je pro mě především přátelství, propojování lidí z podobného těsta, ale samozřejmě také cestování, architektura, řemeslo či gastronomie. Na spadnutí je magazín, který všechny tyto mé lásky obsáhne. Bude samozřejmě vytištěný na papíře...
