Vládnou drony, Evropa musí reagovat, zdůrazňuje ředitel Aliance pro bezpilotní letecký průmysl

Dron za pět set dolarů dnes zničí techniku za miliony. Co to podle vás říká o rovnováze sil na bojišti?

Válka na Ukrajině ukázala zejména obrovský potenciál a dopad způsobu využití dronů a de facto zcela změnila jejich vnímání. Zpočátku se například používaly ty drahé a velké, ať už americké, které převážně hlídkovaly na hranicích a přinášely informace zpravodajským službám, nebo turecké bezpilotní letouny Bayraktar. Rychle se ale ukázalo, že mají velké nároky na infrastrukturu, například na velké zpevněné plochy pro vzlétání a také významné omezení v rádiové dostupnosti. V boji se proto začaly používat menší a levnější bezpilotní letouny, tak jako na ruské straně například íránské šáhidy. Tyto rojové drony se vypouštějí najednou a jejich cílem je zahltit protivzdušnou obranu, která používá mnohonásobně dražší střely. To je ale ekonomicky velmi náročné. V Izraeli sice dokážou s pomocí systému Iron Dome predikovat, kam míří, a aktivně sestřelují jen ty, které představují rizika dopadu v zastavěné oblasti, ale ve chvíli, kdy jich Rusko pošle třeba 400 za noc, je to velký problém.

Co to znamená pro Západ?

Ukázala se jeho obrovská nepřipravenost na tento způsob boje a nedostatek strategií. Evropa není připravena z hlediska protivzdušné obrany ani soběstačnosti. Jen Ukrajina už soběstačná v dronech je. My jako Evropa ale stále používáme komponenty z Číny, ať už jde o motory, nebo o baterie. Chybí nám strategie, abychom si vytvářeli vlastní kapacity pro moderní boj. V poslední době jsou přitom právě drony zodpovědné za šedesát procent zásahů na frontě. A Rusko vyniká v elektronickém boji, což činí velké a drahé bezpilotní letouny nepoužitelnými. A naopak FPV (First Person View) drony za 500 dolarů, které se vyrábějí v desítkách tisíc kusů, jsou na frontě velmi efektivní.

Má na to Evropa vůbec kapacitu? Dělají se v tomto směru už konkrétní kroky?

Kapacitu určitě má. Některé státy, obzvláště ty v Pobaltí a severské státy jako Dánsko nebo Finsko, si nebezpečí plně uvědomují a aktivně se přizpůsobují. Ale pak jsou tu státy typu Španělsko, které tak aktivní nejsou. A i v České republice si musíme nalít čistého vína, jak se k tomu postavit. Ukrajina už před válkou zjišťovala kapacity trhu i kapacitu lidí, například v aktivní záloze. V Česku je nyní oficiálně přes 82 tisíc registrovaných pilotů dronů, ve skutečnosti to ale bude určitě přes sto tisíc lidí, kteří mají s těmito stroji zkušenosti, a jejich kooperace s armádou by se mohla hodit.

Jakub Karas, CSG | Zdroj: E15 Michael Tomeš

Jaká je oficiální síla českého dronového praporu?

Velmi malá. Máme pouze několik malých průzkumných systémů. Nemáme oficiálně drony, které by sloužily k eliminaci. Jsou to většinou americké systémy, které jsme dostali v rámci aliančních dohod. Armáda sice sonduje trh, ale tendry by se měly urychlit. Například v Koreji nebo na Tchaj-wanu se tomuto průmyslu intenzivně věnují a podporují domácí výrobce. V Koreji najdete stovky výrobců, od těch největších až po malé FPV a takzvanou Loitering Munition, což jsou drony, které slouží jako kamikaze. Korean Air je dokonce jedinou aerolinkou na světě, která vyrábí obranné drony. V tomto směru je hodně prostoru pro zlepšení.

Směřují do této oblasti finanční prostředky?

Zatím nijak zvlášť, ale ideálně by měly. Pokud se mají výdaje na obranu navyšovat, mělo by se investovat právě do této oblasti. Znamenalo by to vybudování vlastních kapacit. Tím neříkám, že chceme válku, ale musíme být připraveni a podpořit naši soběstačnost, která může navíc značně podpořit domácí průmysl. Dříve jsme se spoléhali na tanky a obrněné transportéry, ale když do techniky za desítky až stovky milionů vletí dron za 500 dolarů a zničí ji, je potřeba tomu umět zabránit.

Řada evropských projektů se na toto téma zaměřuje, vy se jako firma také zapojujete. Na čem se pracuje?

S Evropskou agenturou pro vesmírný program (EUSPA) například zkoušíme pokročilejší metody jako autentizaci GNSS, kde systém Galileo ověřuje pravost satelitního signálu, konkrétně jestli udávaná poloha není zarušená. Tyto informace jsou například pro ochranu hranic klíčové. V jiném evropském projektu se zaměřujeme na kooperaci civilního a vojenského letového provozu a na kybernetickou bezpečnost. Cílem je, aby se data efektivně předávala i s využitím umělé inteligence, protože mezi civilní a vojenskou sférou je často problém se sdílením utajených informací.

Znamená to, že by se systém dal případně využít i k propojení s civilními uživateli dronů?

Přesně tak. Ale také pracujeme třeba na datovém management systému, takzvaném MES (Military Edge System). To je systém pro podporu rozhodovacího procesu pro moderní bojiště. Platforma MES doplňuje schopnosti BMS (Battle Management System) pro adaptivní plánování a vedení operací v komplexním prostředí, který v reálném čase sbírá data z dronů včetně pozemních, vodních a dalších prostředků a analyzuje je pomocí umělé inteligence. Ta pak dává veliteli přímo na bojišti doporučení a varianty vedení operace. Cílem je zlepšit přehled a situační povědomí pro velitele na místě, protože přenášet data na centrálu je často nemožné kvůli rušení.

Dá se v tomto ohledu umělé inteligenci už zcela důvěřovat?

Záleží na modelech. Ty se musejí trénovat, aby byly spolehlivé. Dnes se ve světě řeší v tomto směru etický problém, protože drony s umělou inteligencí a autonomními systémy by se mohly samy rozhodnout pro eliminaci cíle. Ačkoli v NATO musí cíl vždy potvrdit operátor, technologie už samostatné rozhodnutí strojů umožňují. Autonomie velmi pokročila, i v Česku na ČVUT máme velký multirobotický tým, který využívá drony na vytváření rojů, takzvaných swarmů. Ty pak dokážou komunikovat mezi sebou třeba jen pomocí světel a plnit mise zcela autonomně a pohybovat se bez družicové navigace. Z hlediska mindsetu je tohle velké téma, protože když svěříte velení strojům, samozřejmě nikdy nevíte, jak to může dopadnout.

Jakub Karas, CSG | Zdroj: E15 Michael Tomeš

Jaký krok by teď měla podle vás Evropa udělat?

Probudit se. A začít budovat vlastní kapacity, být soběstačná, pokud jde o výrobu dronů, čímž podpoří v dlouhodobém hledisku i evropský průmysl. Vše kolem bezpilotních letounů je zatím z velké části iniciativa průmyslu a to nestačí, protože by to mělo být v koordinaci se státy napříč Evropou. Na řešeních je nutné spolupracovat, ať nevznikají jen v zemích, které jsou nejblíž konfliktu, jako je Estonsko, Litva, Lotyšsko nebo Polsko, ale systematicky po celé Evropě. Tomu by ale měl předcházet podrobný průzkum kapacit tohoto odvětví a určit případnou podporu segmentů a komponent, v nichž nejsme teď soběstační.

Vidíte nějakou změnu v evropském přístupu?

Naštěstí ano, určitě se to zrychluje. Lídři Evropy se scházejí a přemýšlejí o tom nahlas. Dříve bylo téma obranného průmyslu hodně upozaděné, teď je jasné, že je potřeba budovat vlastní kapacity přímo na území Evropy. Také vnímání bank je jiné. Dříve bylo těžké obhájit projekty v oblasti obrany. Dnes, při aktuální geopolitické situaci a válce na Ukrajině, se tento přístup mění.

Zintenzivnila se komunikace i mezi českou armádou a místními firmami? Hledá i ona sama cesty, jak se dostat rychleji k technologiím?

Hledá, protože vidí, co se děje a jak se zásadně mění způsob boje na Ukrajině. Armáda je sice limitována certifikacemi NATO a strategiemi, ale komunikace se zlepšuje. Nicméně je zde stále velký prostor pro zintenzivnění spolupráce s českým průmyslem, zrychlení celého procesu a nastavení spolupráce i s provozovateli dronů, například v oblastech tréninku nebo výměny zkušeností.

Existuje tedy nějaká vize, co je ideální stav pro Evropu?

Je potřeba, aby Evropská komise spustila iniciativu, která by zjišťovala kapacity výrobců dronů i jednotlivých jejich komponent v Evropě. Na základě toho pak vytvořit ucelenou strategii. Ta by definovala výrobní kapacity dronů na území Evropy a hlavní technologické směry, které budou využívat státy NATO a EU. Stejně to platí pro posílení protivzdušné obrany, výrobu systémů na detekci i samotnou eliminaci dronů. Aktivity by se neměly soustředit na jeden stát, ale na spolupráci mezi nimi a výrobci.

Kolik dronů bychom jako Evropa měli mít?

Konkrétní čísla neřeknu. Záleží nejen na samotných dronech, ale i na lidských zdrojích. Je potřeba disponovat více typy dronů a multirobotických systémů. Roje jsou typicky útočné, využívají se k zahlcení především protivzdušné obrany. FPV drony se naopak používají k eliminaci jednotlivců nebo drahé techniky. Pilot má na sobě brýle, vidí, kam stroj letí, a čeká, dokud se neobjeví cíl. Tím může být třeba obrněný transportér nebo tank. A takových dronů by měly mít armády členských států minimálně tisícovky. Ale tady zmíním ještě další podstatnou věc a tou je výcvik. Jestli mě totiž něco na Ukrajině překvapilo, pak je to rychlá adaptace na obou stranách. Změny v taktice jsou velmi svižné. Například to, že přišlo i využití optických kabelů jako efektivní řešení, jak se vyhnout rušení.

Takže i strategie tréninků s drony by měla být prioritou.

Ano. Na Ukrajině a v Pobaltí už jsou polygony, kde se piloti cvičí. Jde o něco velmi specifického. Dron létá rychlostí přes 100 km/h, vyhýbá se překážkám. Nemůže to dělat každý. Zvláště u FPV, kdy má pilot brýle, to nedělá všem, lidově řečeno, dobře. Stejně tak je zde prostor pro přípravu specifických simulátorů pro piloty těchto zařízení.

Jsou už v Česku k dispozici výcviková střediska?

Teď vznikají tři testovací prostory. Jeden z nich je v Moravských Budějovicích s FPV arénou, kde by právě piloti mohli cvičit. A například SUAS Group v Sokolovské uhelné plánuje testovat pozemní i vodní drony. Třetí testovací prostor vzniká na brněnském výstavišti, ale ten je spíš pro civilní účely, pro různé městské aplikace. Kdo zřizuje tato střediska? Všechno jsou to čistě soukromé aktivity. SUAS sice probíhá v koordinaci se státem, ale bez finanční podpory, přitom právě do takových aktivit by se mělo investovat. Český průmysl má kapacitu na to, aby vyráběl vše od A do Z, ale je potřeba vytvořit pro to prostor a podmínky. My v Alianci pro bezpilotní letecký průmysl se proto teď například konkrétně snažíme, aby všechny zmíněné testovací prostory byly pod jedním rámcem za Českou republiku a s jednotným rezervačním systémem – především pro zájemce ze zahraničí.