Domácnost smíšeného (ale mnohdy i nesmíšeného) páru bývá protkána řadou nástrah, které mají jediný účel – vyvolávat hádky. Třeba televize. Mezi hlavní vztahové pasti můžeme zařadit bezesporu televizi. Respektive televizní program. I za běžných okolností harmonický vztah dvou lidí dokáže narušit takové na první pohled banální mistrovství světa v hokeji.
To je takový klasický modelový příklad. Představme si běžnou domácnost v průběhu mistrovství světa v hokeji, kdy se zrovna schyluje k dechberoucí bitvě mezi Českou republikou a Velkou Británií. Je to, jak už je poslední dobou zvykem, pro naši reprezentaci zápas o všechno. Nikdo není favorit. Vyhrát může kdokoli. Prostě nás čeká nervy drásající zápas, u kterého nelze do poslední vteřiny odhadnout vítěze. Nyní se pojďme podívat na předzápasový rozhovor u televize mezi subjektem A a subjektem B. (Televizní pořady jsou v tomto rozhovoru pouze ilustrační, stejně tak i hokejový zápas o všechno.) Subjekt A: „Za pět minut dávaj Prostřeno.“ Subjekt B: „Aha, tak to jim přeju. Já se dívám na hokej. Jde o hodně.“ Subjekt A: „No ale já se chci dívat na Prostřeno.“ Subjekt B: „To máš blbý. Díváme se na hokej.“ Subjekt A: „No počkej. Kdo ti dal právo rozhodovat, na co se budeme dívat?“ Subjekt B: „Na to tvoje stupidní Prostřeno se můžeš dívat kdykoli jindy. Mistrovství světa je jednou za rok a my musíme vyhrát, jinak jedeme domů, takže se nedá nic dělat. Musím se dívat a vysílat pozitivní vibrace, abychom vyhráli.“ Subjekt A: „Jak jako vy vyhráli? Ty tam nehraješ. Tobě to může být jedno. Jsou to cizí lidi. Co mi je po nich?“
Subjekt B: „Tohle už jsme probírali i minule a předminule. Jsou to prostě naši. Reprezentanti. Reprezentují naši zem. Reprezentují tebe. Reprezentují mě.“ Subjekt A: „ Mě teda nikdo nereprezentuje. Tak si pojď aspoň povídat, když se nemůžu dívat na Prostřeno. Normálně nebudeš věřit tomu, co se stalo v práci. Zase ta kráva Marie zapomněla na dodáky, takže to zbylo na mě.“ Sujbekt B: „Ale no tak, to byl jasnej faul. Kam čumíš, rozhodčí?“ Subjekt A: „Posloucháš mě vůbec?“ Subjekt B: „Ty vole, Pešáne, proč ty lajny neprohodíš? To je vrchol lemplovství tohle. S tímhle placku nepřivezeme.“ Subjekt A podrážděně: „Takže mě neposloucháš. To je super teda. A myčka taky není vyklizená a s dítětem bude dělat úkoly kdo?“ Subjekt B: „No jeďte, jste dva na jednoho, no… no… ty vole vedle. Jak může netrefi t prázdnou bránu?“ Subjekt A rozzlobeně: „A prasklá žárovka v koupelně se vymění sama, co? A vaření večeře taky zbyde na mě. Už mě to nebaví. Všechno tady musím dělat já. Hlavně že ty se musíš dívat pořád na ten svůj hokej.“ Subjekt B: „Tak si sakra přihrajte. Na tohle se nedá dívat.“ Subjekt A se postaví před televizi: „Já už na tohle nemám. Nefunguje nám to. Chci rozvod.“ Subjekt B nerudně: „Uhni proboha. Nevidím přes tebe na televizi. A vůbec, přines mi pivo z ledničky, ať jsi taky k něčemu.“ Subjekt A si balí věci do kufru a od otevřených dveří hlásí: „Končím s tebou. Beru si dítě a stěhuju se k našim.“ Subjekt B: „Góóóól. Je to tam. Je to tam. Snižujeme na 1 : 5. Ještě je naděje…“
Takto nějak může vypadat mistrovství světa v hokeji v běžné domácnosti. Není náhodou, že po každém mistrovství světa v hokeji stoupne rozvodovost až o třicet procent. Hokej prověřuje vztahy. Samozřejmě že to nemusí být vždycky vyhnané až tak do extrémů, ale je to něco, co může domácí pohodu narušit. Já třeba vůbec nechápu, co manželka na tom hokeji vidí. Banda cizích chlapů v helmách bruslí na ledě a mlátí hokejkou do puku. A kvůli takovýhle kravině přicházím o svoje Prostřeno. Ale on to není jenom hokej. Může to být fotbal, anebo nás čeká olympiáda. Ta běží na rozdíl od pár hokejových zápasů celý den, a tam se teprve bude lámat chleba. Nejsou to ale jenom sportovní přenosy, které dokážou doma udělat paseku. Jsou tu i na první pohled neškodné pořady a filmy. Díky tomu, že žijeme v budoucnosti, nemusíme spoléhat jenom na televizi. Máme různé Netfl ixy nebo HBO a plus samozřejmě máme spoustu možností, kde si pořady přehrát. Ať už na mobilu, tabletu nebo počítači. Nemusíme se spoléhat jen na to, co dávají v televizi. Tady jsme o krok napřed před minulou generací, která musela čumět na to, co zrovna v televizi dávali.
Jakkoliv je dnes možné, aby jeden člen domácnosti sledoval film na počítači a druhý v televizi, pořád tu máme takzvané společné sledování. To znamená, že si večer například pustíme film, dáme si k tomu víno a jelikož už nám není dvacet a ani třicet, máme děti, práce a hypotéky, tak místo toho, abychom měli sex, tak u filmu po náročném pracovním dni už jen čekáme na smrt. Ještě než dorazí milosrdná smrt ve spánku, trávíme společný večerní (ale třeba i o víkendu během dne) čas sledováním seriálů nebo filmů.
A tady opět často narážíme na ochotu přizpůsobit se vkusu toho druhého. V ideálním světě mají muži a ženy úplně stejný vkus na to, na co se dívat. My ale v ideálním světě nežijeme. Jasně že je zde více či méně průsečíků a lze vybrat film nebo seriál, který se libí oběma divákům. Dost často se ale nabídka pořadů, které chtějí oba lidé vidět, vyčerpá a pak přichází krize. Pokud bych to měl zevšeobecnit a zabřednout do stereotypů, tak muži se většinou chtějí dívat na něco, kde cáká krev, střílí se tam a minimálně dvaceti lidem v tom filmu Steven Seagal zlomil vaz nebo aspoň zlomil nohu, tak ženy mají raději něco něžnějšího, kde se Robert Pattinson, který nemá mimiku, jako upír zamiluje do smrtelnice a dvě a půl hodiny v pěti dílech ságy se v každém dílu vyznává ze svých pocitů.
Pokud v tomto filmu Steven Seagal Robertu Pattinsonovi nezlomí kung-fu chvatem vaz, aby se netrápil, tak z pohledu muže je tento snímek prostě nekoukatelný. A jsme u jádra problému. Kdo rozhodne, na co se dívat? A proč se nakonec bude dívat na toho unylého upíra, který sice nesaje krev, ale vysává z diváka život? Nemůžu sice mluvit za všechny domácnosti, ale u nás dost často vyhrává právě „Patizón“ a jemu podobní. Jako gentleman manželce vyhovím a trápím se u něčeho, kde Hugh Grant usiluje o ženu, už ji skoro má, pak něco posere, takže ji nakonec téměř ztratí, ale ve finále udělá veliké gesto, takže ji získá. Tento mustr romantických komedií, které označení „komedie“ používají jenom proto, protože „romantická slátanina“ zní dost blbě, je poměrně rozšířený a všechny filmy z toho ranku běží podle stejného scénáře. Jenom herci se mění. Když tam není Hugh Grant, tak tam dají Owena Wilsona.
