Jako správná hospodyňka a žena v domácnosti stojím každý den před úžasnou výzvou. Nasytit svou rodinu. Toto mé každodenní bohulibé poslání bývá však často lemováno nárazovými nezdary a mnohdy i nepřízní osudu a chutí mých spolubydlících.
Abych se přiznal, tak jsem nikdy k vaření netíhl. Jako dítě jsem nebyl takový ten typ, co by s mámou rád trávil chvíle v kuchyni, pomáhal jí například péct cukroví a směřoval k tomu, že jednoho dne budu příkladná hospodyňka. Po celou dobu mého dětství a dospívání jsem se vaření stranil. Nebyla to má disciplína a když máma neuvařila, tak jsem nejedl. Ona tedy uvařila vždycky, ale kdyby náhodou zapomněla, tak bychom doma zemřeli. Jsem z rodiny notorických mužských nevařičů. Už můj děda nevařil. Neuměl to. Ale to byla samozřejmě ještě stará škola. V jeho generaci bylo nemyslitelné, aby muži vařili. Generace jeho mužů venku lovila a vařily ženy. Další na řadě v linii nevařících mužů byl můj táta. Já si opravdu myslím, že on vařit prostě neumí. Že před něho postavíte syrové maso, řeknete mu „uvař“, a on se schoulí na podlahu do klubíčka, bude si brnkat prstem přes rty a dělat „brm, brm“, načež po pár hodinách a dnech zemře hlady, anebo sní syrové maso. Abych mu ale nekřivdil, tak můj táta umí uvařit jedno jídlo. Vajíčka s knedlíkem. Odporná záležitost, která jemu však chutná.
Vzpomínám si, když jsem byl ještě dítě, tak máma odjela někam na služební cestu. Můj táta dostal za úkol udržet nás s bratrem naživu tím, že bude ohřívat v mikrovlnce jídlo, které máma uvařila. Neprozřetelně jsme jídlo navařené od mámy sežrali už druhý den, takže přišel čas na vajíčka s knedlíkem. „Tati, co bude k obědu?“ „Vajíčka s knedlíkem.“ „Tati, co bude k večeři?“ „Vajíčka s knedlíkem.“ Nemohl jsem tu kejdu už ani cítit. Boha jeho, já měl vajíčka s knedlíkem i ve škole na svačinu. Mezi kamarády, kteří se o přestávce ládovali obloženou houskou nebo namazaným chlebem, jsem si připadal jako nefalšovaná socka. Jak mi totiž bylo řečeno, vajíčka s knedlíkem je jídlo pro chudý. Má svačina tak vzbuzovala u spolužáků jen soucit a lítost.
Situace vyeskalovala natolik, že se nedalo nic dělat a musel jsem volat tehdy z pevné linky mámě na služebku, že nám táta vaří pořád vajíčka s knedlíkem a že máme s bratrem hlad a ať už přijede. Naštěstí byla povolána do zbraně babička, která nám jezdila vařit. Hrdý otec však její kuchyni neuznával a sám se ládoval vajíčky s knedlíkem. Podle mě se mu z toho už dost navalovalo, ale tady šlo o čest, a to zase musím uznat, že za tohle si ho vážím. Za to, že neuhnul a vytrval. A pak přišla řada na mě, abych tu pochodeň rodinných mužských nevařičů hrdě nesl dál. Všechno zprvu nasvědčovalo tomu, že se mi v rodinném odkazu bude dařit. Na vysoké škole jsem na kolejích zásadně nevařil. Neměl jsem tedy ani peníze na suroviny, neboť veškeré finanční prostředky na pobyt na koleji jsem hned v pondělí večer prochlastal, takže jsem potom do konce týdne třel bídu s nouzí. Nicméně i tak už tam nějaké náznaky toho, že budu černá ovce rodiny, vyvstaly. Jelikož jsem neměl peníze ani na menzu, musel jsem se stravovat sám, a to navíc hrozně levně. Začal jsem od špaget se sýrem bez kečupu, načež jsem přešel ke špagetám bez sýra a bez kečupu. Už jsem neměl ani na ten sýr. Opět a znovu jsem byl případ pro sbírání víček. Nicméně mí spolužáci na tom byli podobně, takže nebyl nikdo, kdo by mě litoval. Značně podvyživený jsem zdárně ukončil vysokou školu se dvěma recepty na zaručeně kvalitní jídlo. Tedy špagety bez ničeho a potom chleba s maggi. To je takové to tekuté koření do polévky. Zjistil jsem, že je poměrně levné, vydrží dlouho, a navíc to má chuť. Chleba pokapaný maggi tak vzdáleně připomíná například hovězí vývar. Velmi vzdáleně. Vlastně vůbec. Vlastně je to nechutný, ale tak co už. Po vysoké škole jsem se jako řádný občan osamostatnil a našel si zaměstnání. Bydlel jsem sám a do práce jsem chodil jenom kousek od místa, kde bydlí rodiče.
Zde už jsem se dostal do věku, kdy by se dalo předpokládat, že si i tu a tam uvařím, ale to bych nesměl chodit do práce kousek od kuchyně maminky. Na obědy jsem tak v práci chodil k našim, protože když máma vařila obědy pro tátu, udělala toho prostě víc, aby si i Dominiček počvachtal. Večeřet jsem chodil po práci rovněž k našim, protože jsem parkoval auto u nich na dvoře, a co bych to byl za nezdvořáka, kdybych se za mámou nestavil, když jdu kolem, nepřinesl jí prádlo na vyprání, protože nemám pračku a ani to s ní neumím, a zároveň jí odepřel tu možnost a výsadu, uvařit mi večeři. Takhle se to se mnou chvíli táhlo, než jsem potkal svou současnou ženu a vinou několika okolností ji zbouchnul. Ještě než se syn narodil, setrval jsem v nastaveném tempu vyžírání rodičů. Po porodu ale nastal šok. Žena se vrátila do práce a já zůstal doma s miminem. Tam už nešlo chodit jíst k mamince. Tedy šlo, ale hrdost by mi to nedovolila, protože nyní jsem byl sám rodič, a tedy jsem se podle toho musel naučit chovat. A tak jsem, milé děti, začal vařit. Svíčkovou nebo podobné zhůvěřilosti jsem zatím odkládal a začal pozvolna. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že lišácky využiju to, co už doma je, ale nakonec jsem vyhodnotil, že živit se mateřským mlékem, které žena ráno před prací odstříkala (nebo oddojila?), se mi dost ekluje, takže jsem opravdu začal vařit. Docela dost jsem uměl dělat těstoviny s milánskou omáčkou a masem. Byl jsem v tom mistr. Fígl spočíval v tom, uvařit těstoviny a otevřít koupenou sklenici s milánskou omáčkou a masem. Postupně jsem na to ještě začal strouhat sýr, což byl do té doby na mé poměry nevídaný výkon. Samozřejmě že nezůstalo jen u toho a mé kulinářské dovednosti rostly dnem za dnem. Písmenková polévka z pytlíku, guláš z konzervy nebo párky. Nebylo nic, co bych nedokázal koupit a pak to ohřát v mikrovlnce nebo v hrnci. Jak syn rostl, bylo mi nejen ženou, ale i pediatrem, nutričním poradcem a de facto kýmkoli příčetným kladeno na srdce, že ho nemůžu krmit blafy z plechovek. Nedalo se nic dělat a musel jsem se jako kuchař zase o kousek posunout. Dostal jsem spoustu kuchařek a instrukcí, jak co vařit, a nakonec jsem dokázal na pánvi osmahnout kuřecí maso a k tomu uvařit rýži. To byl neskutečný výkon. No a pak už se to vezlo. Od té doby uplynula spousta vody a já bez falešné skromnosti můžu potvrdit, že jsem poměrně zdatný kuchař. Svíčkovou umím. Ano. Je to tak. Umím svíčkovou. Ono to zase není tak složité. Umím spoustu věcí. Doslova sypu z rukávu recept za receptem. Tolik k mé schopnosti uvařit. Nyní však přejdeme ke schopnosti nasytit rodinu. Ono je hezké, že umím uvařit svíčkovou, ale tak nějak je mi to k hovnu, protože svíčkovou doma nikdo nežere. Jenom já. Je to tu u nás doma banda nevděčníků. Já něco nejím, manželka něco nejí a dítě něco nejí. Tedy dítě nejí skoro nic. Když se to všechno sečte a najde se průsečík toho, co je kdo ochotný u nás doma sníst, vyjdou mi asi tři jídla. A ta se nedají jíst věčně.
A tak se stává, že vařím klidně i tři různé večeře. Jednu pro mě, jednu pro ženu a jednu pro dítě. Nejhorší na tom je, že potom syn, když uvidí moje jídlo, to svoje nechce a vyžaduje to moje. Samozřejmě že mu to dát nechci, protože to jeho jídlo mi nechutná, ale zlý pohled manželky mým směrem doplněný pohrdavým: „Tak snad dáš to jídlo dítěti, ne?“ mě vždy utvrdí v tom, že mám zkaženou večeři. Vařit dítěti je potom samozřejmě samostatná kapitola. Jemu nic nechutná. Nejí omáčky, takže si dá třeba jenom suchý maso s knedlíkem, načež nejí ani to maso a nakonec prohlásí, že nechce ani ten knedlík, protože je to prý moc suchý. Na mé výtky, ať to jí s omáčkou, že to potom nebude mít suchý, odvětí, že omáčky nejí. Pro kuchaře mého kalibru je to dost skličující záležitost a já často propadám trudomyslnosti. Nejhorší na tom je, že já už během vaření jídla tuším, že to ty vole zase nebude žrát.
Před samotným vařením mu nabídnu možnosti pokrmu, ať si vybere. Mekáč nebo pizzu shazuju ze stolu hned v úvodu, pročež tedy chtě nechtě musí vybírat z domácí stravy. Po dlouhém přemýšlení si nakonec vybere. „A budeš to jíst, že jo?“ ubezpečuju se. „Budu.“ S informací, že to teda bude jíst, začíná proces vaření. Už když krájím maso, přemítám, jestli jsem se vydal správným směrem. Jestli to skutečně bude jíst. „Zase to určitě nebude žrát,“ zní mi v hlavě onen hlásek plný obav a s touto motivací se potom špatně dává do vaření potřebná láska a entuziasmus. „Ne, on to určitě jíst nebude. Já tady dřu u plotny a milostpán s mlsným jazýčkem se toho ani nedotkne,“ napadá mě, když loupu brambory. „Člověk se s tím sere. Dává do toho všechno, stojí to hromadu peněz a on se toho ani nedotkne,“ prolétává mi hlavou, když solím vodu na brambory. „Jsem akorát otrok. Nic jinýho. Navíc zbytečnej otrok, protože pro něho to bude zase divný, bez chuti nebo něco takovýho.“ Ubezpečuju sám sebe při smažení masa, že má práce opět vyjde vniveč. Po dovaření večeře následně dítě bezostyšně seřvu, že je rozmazlenej a že toho mám dost a ať maže do pokojíčku, že tohle já nemám zapotřebí. Možná přehnaná reakce vzhledem k tomu, že syn ani nedostal možnost jídlo ochutnat, ale zkušenost mě natolik naučila, a navíc jsem sám sebe natolik vytočil, že si nemůžu pomoct. Životem protřelí zkušení bezdětní často radí, že dítě prostě má jíst to, co je na stole, jinak má smůlu. Tito zkušení životem protřelí bezdětní (nebo i dětní, jejichž děti snědí všechno) mají takové silácké řeči často, ale já prostě nemůžu dítě nenakrmit. To je takový základní pud rodiče. Nakrmit dítě. Tento základní pud je odnoží ústředního rodičovského pudu, a tedy udržet dítě naživu. Pakliže dítěti nebudu dávat potravu, moc dlouho ho naživu neudržím. Hnán rodičovským pudem a pudem toho, že se mi nechce do vězení za to, že mi dítě umře hlady, proto když vychladnu, uvařím synovi něco jiného. Pojďme si ale říci, že žijeme v úžasné době. V době rozmachu internetu a hlavně v době dovozu jídla. Možná že jsem se za ta léta vycepoval k tomu, že umím uvařit spoustu jídel, ale na tohle všechno já prostě nemám nervy. Dneska už člověk nemusí vařit tři různá jídla a potom ještě čtvrté dodatkové, protože to původní dítěti nechutná. Ba ne. Dneska člověk otevře internet, nakliká si z restaurace klidně i deset různých jídel, a oni vám to přivezou až domů. Jasně, je to dražší, ale já si myslím, že moje nervy za tu cenu stojí.
