Zdvořilost je soubor naučených projevů v jednáních s ostatními a v chování, když jste sami. A nejde o to, zda jste to okoukali nebo si přečetli, že je to vhodné. Důležité je, že vám projevy zdvořilosti pomáhají v obchodním jednání s ostatními
OBCHODNÍ ETIKETA mě doprovázela na více než na tisícovce obchodních jednání, která jsem během svého vezdejšího konání absolvoval. To bude výchozí bod pro novou sérii článků. Mimo etiketu respektuji, a budu o to žádat i vás, základní principy chování, které bychom mohli nazvat korektní. Správné. Jednoduše takové chování, které neškodí nebo neubližuje lidem okolo. To ani nesouvisí s etiketou, to souvisí přímo s morálkou a etikou, na kterých musí být nutně jakákoli obchodní schůzka či obchodní jednání založeny. Bez záměru chovat se eticky, korektně a morálně vyzrále nemá smysl věnovat se obchodní etiketě ani na okamžik. Ve světě etikety, a v té obchodní jakbysmet, se setkáváme s dvěma silnými slovy, která mnohdy splývají v jedno. Slova, která se až příliš často zaměňují. Také v několika slovnících českého pravopisu najdete, pokud si dáte tu práci, že tato dvojice je vlastně jen tatáž věc popsaná jiným slovem. Těmi silnými slovy mám na mysli Slušnost a Zdvořilost.
Vnímáte-li vy mezi těmito slovy nějaký rozdíl, zřejmě máte jasno o významu slova Slušnost a dokážete vyjádřit, co pro vás znamená slovo Zdvořilost. Pokud vám to mírně splývá, nedivím se vám. Patří to, jak psáno výše, k jednomu z mnoha mýtů, kterými je obchodní etiketa opředena. To první z uvedených slov, tedy Slušnost, chápu jako základ našeho chování a jednání. To druhé z nich jako jistou nástavbu. Slušnost jako bazální úroveň, chcete-li a Zdvořilost jako něco, co nad Slušností vyniká, tedy vyšší úroveň. Pokud se mnou souhlasíte, že Slušnost je základ, můžeme tedy Slušnost označit jako jistý projev lidskosti. Jako lidskost samotnou. Jako pravou podstatu našeho lidství. V každodenním životě to znamená, že projevy lidskosti určují ty nejzákladnější vzorce chování k druhým a napovídají, jak jednat s ostatními. Například. Pokud půjdu sám a klidně po pěšince českým lesem nebo moravským hájem nebo obráceně a potkám jiného muže, jak také klidně jde po téže pěšince mně naproti, nemám potřebu zaujmout ani útočný ani obranný postoj. Obvykle.
Obdobnou reakci na moji přítomnost na jeho cestě předpokládám u něho. Mineme se, zřejmě se pozdravíme a pohlédneme si do očí. Znáte to, ten sociální pohled. Pokud budeme mít na sobě podobné oděvy, například budeme oba oblečeni v zelených kamizolkách, v jakých chodí myslivci, už budeme mít hromadu společných témat a je možné, že se zastavíme a prohodíme pár slov. Trošku jinak to dopadne, když budeme oba ustrojeni do sportovních, těch elastických barevných oděvů trávíce volný čas turistikou či její cyklosestrou. Možná se na sebe usmějeme a „pofrčíme“ dál. Jednoduše se nenapadneme. Nikdo z nás nemá zájem druhému ublížit jen proto, že jsme se setkali. Naopak již zdáli budu zjišťovat, zda mohu s dotyčným navázat oční kontakt, jestli mě vnímá, abych ho mohl ve správnou chvíli pozdravit nebo, pokud je on pohotovější a pozdraví na větší vzdálenost, abych mu na jeho pozdrav odpověděl.
Jiný příklad. Tak si představte, že vstoupíte do tramvaje a vidíte, že je poloprázdná. To je můj výraz pro téměř naplněnou tramvaj. Jsem totiž nevyléčitelný optimista. Je tam pár desítek lidí, ale zároveň dostatek místa pro vás. Většinou máte tendenci šikovně a obratně kolem těch lidí projít a ukotvit své tělo u jedné z tyčí nebo se ukotvit ještě pevněji a dosednout na prázdné místo. Obecně nemáte tendenci hulákat na ostatní, aby vám uvolnili prostor nebo do nich vrážet, aby o vašem záměru nepochybovala ani jedna buňka jejich těla. Nemáte tedy záměr někoho napadat. Tak to je Slušnost. Absence prudké agresivity za účelem zdecimovat člověka před vámi. Jelikož se podle mého soudu jedná o lidskost, tedy člověku vrozenou vlastnost, může být, jako i jiné vlastnosti lidské, u různých lidí na různé úrovni. Slušnost nemá stejnou hladinu u všech. Prostě k tomu někdo vlohy má a někdo méně. Podobně jako je to s talentem ke hře na klavír, malování na plátno nebo ježdění na kole. Také vy umíte hrát na klavír, malovat na plátno a ovládat kolo, avšak každý na jiné úrovni. Slušnost, nebo chcete-li lidskost, je člověku vlastní.
Vzpomenete si na tu pěšinu v tom lese? Pokud bych byl třeba jelen a šel jen tak po pěšině (chodí vlastně vůbec jeleni po pěšině?), no prostě, pokud bych tedy po té pěšině šel a uviděl proti sobě jít jiného jelena, zřejmě bych měl v hlavě okamžitě jinou reakci, než že kolem sebe projdeme a něco na sebe přívětivě „hýkneme“. Na setkání s jiným jelenem by mě již mnohem dříve upozornil můj čich a svým hlasem, bych dal jasně najevo, že s alfa samcem, jakým jsem já, rozumějte já jelen, není radno se setkat. Pokud by k setkání přece jen došlo, a to v případě, že by můj protějšek byl o své vůdcovské pozici skálopevně přesvědčen podobně jako já, došlo by ke střetu parohy, až by z nás obou jejich kousky lítaly. U jelenů tedy lidskost, respektive Slušnost, nepředpokládáme. My lidé jsme asi během tisíců let přišli na to, že se budeme mít díky projevům lidskosti všichni lépe. Že pro nás soužití s ostatními lidmi bude jednodušší, když se nebudeme napadat. A také že se všichni budeme moci mnohem lépe rozšiřovat a budovat své rodiny, klany, národy a země. Výsledek je zde, na pěšinách v našich lesích potkáme mnohem více lidí než jelenů. A podívejte se do měst. Slušnost tedy máme. A co ta Zdvořilost? Ta už v tom příběhu z lesa byla také. Byl to ten pozdrav a pohled do očí. Tedy něco, co jste se naučili. Buď vám to řekli rodiče, vychovatelé nebo někdo jiný nebo jste to od někoho odkoukali nebo přečetli.
Důležité pro učení projevů Zdvořilosti je zdroj a také reakce ostatních. Fakt, že vás také někdo pozdraví zpět, dívá se nebo se na vás usměje, je tak příjemná zkušenost, že nás nutí v tom pokračovat. Jako děti jste byli vnímaví a líbilo se vám jistě, když na vás někdo reagoval pozitivně nebo vás pochválil. „Ty jsi ale šikovný chlapeček, jak umíš krásně zdravit…“ Popravdě, o vaší šikovnosti to nic nevypovídá, spíše o učenlivosti, ale efekt je podobný. Měli jste z toho radost, a tak to děláte dál. Do doby, než na to přestanete myslet a začne vám to být fuk. Zdvořilost je tedy soubor naučených projevů v jednáních s ostatními a v chování, když jste sami. A nejde o to, zda jste to okoukali nebo si přečetli, že je to vhodné. Důležité je, že vám projevy Zdvořilosti pomáhají v obchodním jednání s ostatními. Pro nezdvořilé lidi je velmi obtížné navázat dobré a trvalé přátelské obchodní vztahy nebo partnerství. Naopak pro ty zdvořilé z vás bude nejspíš hračka vytvářet ze zákazníků a klientů obchodní přátele a s obchodními partnery mít vztah plný úcty. Pěkně minimalisticky vyjadřuje rozdíl mezi Slušností a Zdvořilostí věta: „Slušný člověk je zdvořilý i k nezdvořilým.“ Máte-li v sobě dostatek lidskosti a je ve vašem zájmu zůstat lidský, můžete nějaké to nezdvořilé chování ostatních bez reakce přejít a zůstat zdvořilým.
Článek byl poprvé uveřejněn v červnovém vydání Formen v roce 2020.
