Global Surveyor kotvící u pobřeží Jan Mayenu. Ostrov evokuje Mordor. Ostrov Jan Mayen je neznámá perla přírody. Ostrov Jan Mayen. Část ostrova včetně dvoutisícového vrcholu bývá celoročně ukrytá v husté mlze. Ostrov Jan Mayen.

6

fotografií

Jan Mayen. Neznámý sopečný ostrov je perlou severské přírody

I

I v Evropě najdete místa, která dosud navštívil málokdo. Třeba nejsevernější sopečný ostrov světa, záhadný Jan Mayen. Dostanete se tam jen na palubě expediční lodi, tak jako my.

„Vyostři to, vezeš nás do Grónska,“ slyším zezdola rozesmátý kapitánův hlas. Upravím kormidlem kurz o pár stupňů a vida, hned loď pluje líp, a hlavně správným směrem. Co nadělám, je brzy ráno a mé smysly i kormidelnické schopnosti jsou ještě otupělé nedostatkem kávy. Tedy aspoň myslím, že je brzy ráno. Náš život totiž má celých čtyřiadvacet hodin jednotný řád, tři hodiny hlídka za kormidlem a šest hodin odpočinku. To nezní nijak zle, ale když vstáváte třeba v jednu či ve tři ráno a připočtete si k tomu severské léto, kdy slunce vůbec nezapadá a je věčný den, rychle ztratíte přirozený biorytmus a orientujete se spíše podle hodinek či počtu lidí, které právě vidíte u stolu. Čas je tedy v mlze, ale to, kam se chceme dostat, ne. Do Grónska opravdu neplujeme, naším cílem je o něco menší ostrov. Pokud jste o ostrovu Jan Mayen nikdy neslyšeli, nemusíte se vůbec stydět. Je to celkem malá tečka na mapě o délce 55 kilometrů a najdete ji daleko za polárním kruhem. Přesněji uprostřed moře, zhruba v trojúhelníku tvořeném Islandem, Grónskem a Špicberkami, stovky námořních mil od nejbližší pevniny. Ke Špicberkám, či správněji ke Svalbardu, Jan Mayen také administrativně patří. Dohled nad tímto ostrovem tak vykonává norská vláda. Ostrov je navíc přísně chráněnou přírodní rezervací a moc lidí tam opravdu nepotkáte. Obyvatelstvo se omezuje na několik norských vojáků a meteorologů a v současnosti i na skupinku ornitologů z univerzity v Oslu, kteří přijeli zkoumat místní kolonie severských ptáků. Je to zkrátka fascinující místo, kam se jen tak někdo nepodívá. Musíte tam jako my, lodí. Ale to je asi lepší vzít od začátku.

Naše cesta začínala na Islandu. Pokud jste tuto severskou zemi ještě nenavštívili, neváhejte. Vše, co jste o ní slyšeli, je totiž pravda. Neskutečná příroda, odlehlá místa, kde nepotkáte ani nohu, ale také přátelské hospůdky plné místních. Místem našeho příjezdu, či spíše příletu, bylo letiště v Kefl avíku, kousek od hlavního města Reykjavíku. Jelikož let ČSA z Prahy přistává kolem jedné hodiny ráno a ještě jsme museli projít povinným PCR testem (který, nutno dodat, brali místní zdravotníci s dosti bolestivou důkladností), dorazil náš autobus z letiště do centra města až kolem třetí ráno. Přivítalo nás velké množství značně rozveselených teenagerů v okolních ulicích a barech, což v kombinaci s tenkými zdmi hotelu spánku příliš nepřálo, ale co se dá dělat. Rozhodně jsme si ale potvrdili zkazky o tom, že islandská mládež pije podobně ostrým způsobem jako mladí Britové a své obvykle uzavřené nátury dokáže pomocí alkoholu rozparádit na překvapivě hlučnou úroveň. Hned druhý den jsme si to ale vynahradili. Jen necelou hodinu jízdy od Reykjavíku se totiž nachází jedna z největších současných atrakcí ostrova – aktivní vulkán Fagradasfj all. A jeho návštěva se rozhodně vyplatí. Stačí vzít auto nebo využít služeb jedné z mnoha cestovek, které vás tam dovezou malým autobusem, vyšlápnout si asi hodinu do kopce a najednou uvidíte lávové pole z neuvěřitelné blízkosti. Kam až oko dohlédne, jen černý popel a mezi ním jezera zlatavě červené roztavené horniny, která stéká po úbočí sopky. Skála, oheň a žár. Mordor z Pána prstenů. 

Další den nás už čekala cesta mnohem severněji, do přístavu Ólafsvík, kde nás čekala naše loď, sedmdesátistopá ocelová expediční plachetnice Global Surveyor. Ta je pýchou kapitána Dannyho Drahoše, Čecha žijícího ve Velké Británii. Tomu se povedl obdivuhodný kousek, když navzdory původu v zemi bez moře ze své fi rmy Go West Sailing vybudoval jednu z nejúspěšnějších škol jachtingu ve Skotsku. Sám se dnes věnuje především dobrodružným plavbám od Hebrid až po Antarktidu. Česko-britská byla mimochodem také celá naše skupina, ve které byste našli úspěšného lokálního politika, lékaře, asistentku režie i dva zběhlé bankovní analytiky z londýnské City. Zkrátka velmi různorodá skupina, kterou spojovalo jediné – láska k moři.

Vybalit, poslední snídaně na pevnině, zkontrolovat předpověď počasí a vyplouváme. Čekají nás dva týdny na vodě, okořeněné nepředvídatelným severským počasím. První den bývá nejnáročnější, žaludek si musí zvyknout na atlantické vlny a nohy na pohyb po neustále se houpající podlaze. Nejprve máme před sebou přes pět dnů nonstop plavby bez mobilního signálu a jakékoli jiné lodi v dosahu. Společnost nám dělají pouze racci a jejich létající parťáci. Tedy pozor, málem bych zapomněl, úplně sami jsme nepluli. Je to magický okamžik, stojíte na přídi, díváte se do mlžného moře před sebou, rozjímáte a najednou uvidíte vytrysknout gejzír vody. Potom znovu. Pak se objeví hřbet něčeho velkého jako celá loď. Velryby! Jedna, potom druhá a třetí. V ten okamžik se všichni, bez ohledu na to, kolik tisíc námořních mil už mají za sebou, vyhrnou na palubu, vytáhnou foťáky či mobily a užívají si ten okamžik. Postupně jsme velryb viděli necelou desítku a všechny byly nádherné, ale ten moment, když uvidíte tu první, je naprosto jedinečný. Plavba jinak ubíhala v klidném, stereotypním tempu. Pátý či šestý den se pak na radaru začal objevovat malý fl íček, který se neustále zvětšoval.

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN Chci koupit Formen