„Pokud následujete Giro, dokážete lépe porozumět i celé Itálii, té nádherné zemi moří, polí, hor a modré oblohy.“ Takto o jednom z nejslavnějších cyklistických závodů planety psal v 50. letech 20. století benátský spisovatel Vasco Pratolini. Giro je národním klenotem Italů. Od roku 1909 jej vstřebali do své DNA a pokud jim cestu ke svahům a horským průsmykům nezatarasí některá ze světových válek nebo třeba koronavirus, vytvářejí podél cest pelotonu úchvatnou živelnou atmosféru.
Letošní 104. ročník je výjimečný v tom, že od korunovace posledního vítěze uplynulo pouze nějakých šest měsíců. Teď už se ale závod kolem Itálie vrací do svého klasického květnového termínu. Giro d’Italia je v kalendáři prvním z triptychu nejslavnějších a nejprestižnějších cyklistických podniků, které se označují jako Grand Tour. Mezi jeho hlavní poznávací znaky patří barevné zbarvení dresu vedoucího jezdce, který je růžový. Jako bych vás slyšel se ptát: „Proč zrovna tohle?“
Rád vysvětlím. Organizátorem závodu je totiž od samého počátku sportovní deník Gazzetta dello Sport, který se tradičně tiskne (světe, div se) na růžovém papíru. Jedním z důvodů, proč se do tohoto projektu vedení listu pustilo, byla snaha o zvednutí nákladu tehdy uvadajících novin, které navíc řešily i problémy s nedostatkem fi nančních prostředků na výplaty tiskařů. Historickým paradoxem tohoto kroku je pak skutečnost, že více než polovina účastníků premiérového ročníku neuměla číst a psát a do startovní listiny se podepisovala velkým X.
První díly Gira nabídly řadu fascinujících a dnes už i těžko představitelných příběhů. Cyklisté se na dlouhých etapách například posilňovali grappou nebo se udržovali v pozornosti kokainem. Ti vynalézavější dokázali zosnovat plán, jak si kus etapy v pohodlí odpočinout. U vlakového nádraží předali kolo pomocníkovi a dojeli vlakem na další domluvenou zastávku, kde zase šlápli do pedálů a vesele pokračovali dál. Organizátoři na to reagovali kontrolami u železničních stanic. Vlaky hrály v historii závodu i jinou roli. Například hned v prvním ročníku ztratila skupina v úniku svůj vybudovaný náskok kvůli spadlým závorám na trati. „Je to součást závodu, nemůžeme s tím nic dělat,“ říkali tehdy pořadatelé. Závodní itineráře úvodních ročníků obsahovaly extrémně dlouhé etapy, některé až 400km. Například pekelné Giro v roce 1914, kde se cyklisté museli kromě deště, větru, sněhu a nekonečných stoupání hned v první etapě vypořádat také s nastraženými hřebíky a skobami na silnici u jezera Maggiore, dokončilo jen 8 statečných. A Italové své statečné cyklistické hrdiny zbožňují. Výhra na Giru se rovná zařazení mezi největší sportovní velikány Apeninského poloostrova. Zpočátku svému závodu jasně dominovali. Vždyť prvním neitalským vítězem se stal až v roce 1950 Švýcar Koblet.
Tím, kdo si však diváky absolutně podmanil a stal se první opravdovou cyklistickou superstar, byl 20letý mladík jménem Fausto Coppi. Dodnes je nejmladším vítězem Gira v historii. Celkově zde triumfoval pětkrát a na jeho počest se nejvyšší bod závodu každoročně označuje jako Cima Coppi. Navíc drží prvenství také v zisku cenného a brutálně obtížného doublu – v roce 1949 totiž jako první cyklista ovládl Giro a Tour de France. Jedná se o počin, na který během desetiletí útočila řada hvězd pelotonu, ale dosáhlo na něj jen sedm jezdců. Zatím posledním z nich byl také Ital Marco Pantani, který oba závody ovládl v roce 1998. Rok nato ho ale z Gira kvůli dopingovému nálezu vyloučili, a i když ho ve zbytku kariéry dopingový stín pronásledoval a jeho život předčasně ukončilo předávkování kokainem v roce 2004, Italové na milovaného „piráta“ nikdy nezapomněli a ještě v nedávných letech jej podél silnic připomínaly vzpomínkové nápisy a cedule.
Z extrému do extrému
Cyklističtí novináři často mluví o Giru jako o divočejším a drsnějším závodě v porovnání s Tour de France. Pravdou zůstává, že počasí umí pelotonu připravit vydatné zážitky, kdy se při stoupání v náročných horských etapách můžou během desítek minut dostavit obří teplotní rozdíly. V roce 1988 pořadatelé kvůli mrazu a metru čerstvého sněhu na Passo di Gavia dlouho odkládali start. Jezdci, kteří nebyli do takového nečasu adekvátně vybaveni, krátce po začátku protestně zastavili a odmítli pokračovat. Organizátoři pak na toto, řekněme dost oprávněné trucování, nasadili taktiku zkušeného rodiče. Cyklistům oznámili, že volné hotely jsou pouze v cílové destinaci a kdo tam dojede nejdřív, může si ubytování vybrat. Rok 2014 zase v tomto ohledu přinesl kontroverzní moment v 16. etapě a přejezdu přes vrchol Stelvio. V dešti, sněhu a mrazu proběhly pelotonem protichůdné informace.
