Potřebuje Evropa více solidarity, nebo spíše odpovědnější hospodaření? Staré dilema se v době koronavirové krize vrací jako bumerang. Zastánci solidarity tvrdí, že její nedostatek v EU nahrává populistům typu Itala Mattea Salviniho. Populisté ale dokážou využít také pocitu Němců nebo Nizozemců, že jsou nuceni platit účty za špatně hospodařící země jižního křídla Evropské unie. Spolková republika už má v tomto směru zkušenosti s Alternativou pro Německo, Nizozemsko s Geertem Wildersem.
Spor mezi zastánci solidarity a stoupenci odpovědného hospodaření se zatím točil hlavně kolem společného dluhopisu zemí platících eurem. Tento konflikt ale nezmizí ani v případě, že EU přijde s jinými řešeními, jak čelit pandemii a ekonomickému propadu. Opět je slyšet slovní spojení „morální hazard“, známé z minulé finanční a dluhové krize eurozóny. S ekonomikou nelze hazardovat, evropská opatření nemají nikoho povzbuzovat k neodpovědnému jednání, tvrdí evropští strážci disciplíny.
Dilema zvané koronabond
Italové a Španělé, kteří by si nyní jako národy postižené koronavirem zasloužili solidaritu nejvíce, žádají, aby si země eurozóny půjčovaly společně. Vytvoření jednotného evropského dluhopisu označovaného také jako koronabond podpořilo dalších sedm zemí včetně vlivné Francie.
Proti zatím byli Němci, Nizozemci, Rakušané nebo Finové. Díky společným garancím za splácení takového dluhu by si už teď hodně zadlužení Italové, Španělé nebo třeba Řekové mohli půjčovat levněji než dosud.
Argumenty, které jsou slyšet nejen z Říma a Madridu, znějí přesvědčivě. Koronavirus zasáhl všechny evropské země, nijak se neohlížel na to, jaké je zdraví jejich veřejných financí. „Symetrický šok“ pocítily všechny ekonomiky. Proto by odpověď měla být společná.
Protiargumenty také mají logiku. Některé země byly na špatné časy připraveny lépe, jiné hůře. Itálie je po Řecku nejzadluženější zemí v Evropě, už před krizí čelila hrozbě, že její rozpočtový deficit překročí povolenou hranici, zatímco například Němci hospodařili s přebytkem.
Konec bezpečných přístavů?
Důležitější je spor o to, co se kvůli koronabondům může stát. Představa, že by třeba Itálie zkrachovala a pak by za ni platili dluhy jiní, vypadá dost absurdně. Kdyby něco takového hrozilo, Němci a další stejně nakonec udělají vše, aby takový černý scénář nenastal.
Vzhledem k propojení evropských ekonomik – členů eurozóny i celé unie – je v zájmu všech podobné varianty vůbec nepřipustit. Výnosy koronabondů by se velmi pravděpodobně pohybovaly někde mezi úroky, za něž si půjčuje Itálie nebo Španělsko, a úroky německých a nizozemských dluhopisů, které jsou z pohledu investorů mnohem méně rizikové. Tyto výnosy bývaly v poslední době záporné, investoři Němcům a Nizozemcům platili za to, že si u nich mohou své peníze bezpečně uložit. Nizozemský list Financieele Dagblad napsal, že obě země se nejvíce obávají právě ztráty pozice „bezpečných přístavů“.
Zastánci společných bondů namítají, že se ve skutečnosti nerýsuje žádné drama. Výnosy společných evropských dluhopisů by nejspíš byly ve srovnání s německými a nizozemskými jen mírně vyšší. Pro kritiky koronabondů už ale takový scénář připomíná opovrhovanou „transferovou unii“, v níž lepší hospodáři doplácejí na ty horší.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
