Jižní strana opavského Horního náměstí nedá místním radním klidu. O nové podobě uliční řady v místech dnešní Slezanky uvažovali už před více než sto lety.
V roce 1940 vzniklo dokonce několik architektonických návrhů, které chtěly dosavadní měšťanské domy nahradit jednou velkou budovou. Stejně jako dnes, kdy komise vybírá mezi sedmi novými návrhy architektů. Sedmička dostala jako první možnost návrhy z roku 1940 zveřejnit.
„Je zajímavé, že se pořád objevují stejná témata a náměty, které už někdy někdo řešil. Městská zástavba má pořád jakási kritická místa, ke kterým se stále vracíme. Bez ohledu na politický systém,” komentuje historik umění Pavel Šopák.
Řada měšťanských domů v čele se starou radnicí nevyhovovala opavským radním už na konci 19. století. Do té doby v budovách na jižní straně náměstí sídlily kromě radnice také spořitelna či obchodní a živnostenská komora.
„Právě na konci 19. století v Opavě vznikaly honosné budovy pro městskou spořitelnu (dnešní Česká spořitelna) a obchodní a živnostenskou komoru (dnešní Dům kultury Petra Bezruče). Archiv a muzeum sídlily v Hlásce. Radní chtěli domy na náměstí postupně odkoupit, zbourat a na jejich místě postavit novou, honosnou radnici,” popisuje Šopák.
Stavbu chtěli radní posunout trochu dozadu směrem k Popské ulici, aby malé opavské náměstí opticky zvětšili.
Plány přerušila první světová válka. Po ní Opava ztratila prestižní postavení slezského centra i spoustu peněz kvůli válečným půjčkám. Se stavbou velkých městských zakázek se začalo až ve třicátých letech. Jediným dokončeným projektem však bylo Městské koupaliště, pak přišla válka druhá.
„Myšlenka, že se s touto částí náměstí musí něco udělat, však přetrvala. V roce 1940 město vyhlásilo architektonickou soutěž na novou radnici,” říká Šopák.
Městský archiv na konci války shořel, šestice šedesát let starých návrhů se přesto zachovala. V obrazové publikaci vydané roku 1940 ve Stuttgartu.
„Architekti celou lokalitu řešili jako jeden celek včetně divadla. A objevují se tam stejné motivy jako u návrhů dnešních, například středová pasáž,” vysvětluje Šopák.
Většina návrhů zachovala původní linii domů, jeden se však pokusil rovněž zvětšit Horní náměstí. Berlínský architekt Rudolf Veit posunul budovu dozadu a spojil ji s divadlem i Hláskou (viz nákres). „Vzniklo by tak sice uzavřené, ale větší Horní náměstí,” komentuje Šopák.
Konec války plány německých radních přerušil. Při osvobozování města původní domy padly a radní začali řešit další otázku. Co ve volném prostoru postavit.
„V této době přišla zásadní změna. Do roku 1948 chtěli Češi i Němci na tomto místě novou, reprezentativní radnici. Po roce 1948 se však začál klást důraz na spotřebu a konzum, ne na reprezentaci. Chtěli tam postavit byty a další občanskou vybavenost,” vysvětluje Šopák.
První projekty se objevily už v roce 1963. Na počátku sedmdesátých let na místě vyrostla Slezanka.
Po roce 1989 přišly další nápady. „Objevily se velké tlaky na změnu fasády divadla a architekt Ivo Klimeš zveřejnil i návrh na změnu Slezanky. Rozčlenil fasádu na původní historické domy,” líčí Šopák. Divadlo novou fasádu dostalo, protože se právě opravovalo. Na Slezanku už nedošlo. Teď o přízeň radních usiluje sedm architektonických kanceláří. V novém objektu mají vzniknout společenské prostory a obchody.
Jak byste si opavské centrum představovali vy?
