Peníze, potažmo různá platidla, začali lidé používat v té době, kdy už nebylo možné si všechny potřeby opatřit směnou jednoho produktu či služby za jiné. Bylo možné za zhotovení sekerky dát třeba nějakou tu slepici, ale problém byl v tom, že kovář už měl slepicemi nacpaný dvorek a nové nechtěl, zato potřeboval sůl, aby si tu slepičí polévku, které už měl ostatně také plné zuby, alespoň nějak dochutil. Chovatel kura domácího, který chtěl sekerku, se tak musel poohlédnout po obchodníkovi se solí, jenž dostal chuť na slepici. Ještě větší problém ale nastal, když si chtěl pořídit třeba krávu. Přepočet hodnoty krávy na slepice či sůl, kterou byl kupující nyní také schopen nabídnout, byl úkol hodný burzovního makléře, zvlášť když dosavadní majitel krávy potřeboval dobrý džbán, a taky oholit. Účastníci takové vícesměny brzo zjistili, že je jednodušší hodnotu veškerého zboží převést na nějaké trvanlivé předměty, jež by všichni zúčastnění akceptovali.
Poklad na konci duhy
Tak vznikla platidla, ale ještě ne peníze. Tu se k tomu hodily pěkné mušle, jindy přitesané kameny. Na území západních Slovanů se používal k placení dobytek, plátno, železné odlitky či zlomky stříbra, třebaže už Keltové žijící v prostoru zemí českých k tomu využívali mince zvané statéry. Nebyly ale vlastně jejich, používaly se především ve Středomoří, a pojem statér označoval nejen je, ale i váhovou jednotku. Byly z elektronu, stříbra i zlata a čas od času se nacházely na celém území, kde působila laténská kultura, tedy i v Čechách a na Moravě. Morava dokonce představuje jakési hranice – na východ se nacházejí statéry stříbrné, na západ statéry zlaté. Pro ně zlidověl název duhovky, což je údajně odvozeno od toho, že nálezce, pochopitelně nevyzbrojený detektorem kovů, na takový statér nejspíše narazil po dešti, který z nich smyl hlínu, a mince se začala třpytit. Název mohl být zdrojem pověstí, že kdo dojde na konec duhy, může nalézt poklad.
Nástup denáru
Keltové odešli a slovanské obyvatelstvo se v 10. století při směně stále ještě spoléhalo na krávy či ono plátno (vlastně plátěné šátky, kiráty), od jehož používání při směně zboží máme slova jako plat či platit. Mělo výhodu, že šlo dělit, když byly potřeba drobné, ovšem o trvanlivosti bylo možné pochybovat; krávy zase mohly onemocnět a uhynout. Kovovým předmětům se to stát nemohlo, a tak kromě různých úlomků stříbra a zlata se asi tak od poloviny 10. století začaly stále více využívat denáry.
První opravdu historicky doloženou mincí byl denár Boleslava I., mladšího bratra svatého Václava. Místo slibu věrnosti a poddanosti, které vyžadoval od různých rodů na svém území jeho idealistický bratr, chtěl od nich něco hmotnějšího, tedy daně. Jeho vzdálený potomek Břetislav I. udělal kolem roku 1050 první měnovou reformu u nás. Dala pravidla, jak má vypadat jím ražený denár – byl malého střížku šestnáct milimetrů (předchozí až dvacet milimetrů), hmotnosti pod jeden gram a o jakosti stříbra 0,960. Za něj se dalo koupit až deset slepic či zaopatřit jezdeckého koně na měsíc a rovnal se prakticky deseti šátkům.
Tvrdá měna z Kutné Hory
Denáry nechával razit ještě Přemysl Otakar I., ale mince už byly neustálým snižováním obsahu stříbra znehodnocené, a tak nechal uvést někdy po roce 1210 do oběhu mince nové, jednostranně ražené brakteáty. Tak jim ale tehdy nikdo neříkal, spíše je pro nerovnost tenkého plechu nazývali plecháče, stále to ale byly denáry. Takové miskovité plíšky s nezřetelnou ražbou jednoduchého motivu, ale co bylo důležité – s náležitým obsahem stříbra, takže měně z českých zemí vracel důvěru a nenutil obchodníky používat měnu cizí. Načas byla zjednána náprava, ovšem zlatý věk české mince měl teprve přijít.
V roce 1300 prosadil král Václav II. s pomocí italských právníků mincovní reformu, která byla součástí díla Ius regale montanorum, tedy horního zákona. Mohl to udělat – v okolí Kutné Hory byly koncem 13. století nalezeny bohaté sloje stříbrné rudy. Historici praví, že čtyřicet procent evropského stříbra pocházelo právě odtud.
Slavný pražský groš
„Poslal král do Florencie a povolal pečlivé odborníky… A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý peníz byl označen jménem Václava, který je zavedl“, popisuje Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice původ této mince. Český král potřeboval pro svoji zahraniční politiku, v níž se stále více prosazoval, spoustu peněz a než dopustit, aby stříbro jen tak utíkalo za hranice, zavedl státní monopol. To znamenalo, že všechno směřovalo do Kutné Hory k povinnému výkupu. Název byl vlastně zkráceným výrazem pro ten původní, tedy velký denár, latinsky denarius grossus. Proti plíškům brakteátu byl groš opravdu tlustý s velkým obsahem stříbra a svou ryzostí se rychle prosadil. Nechávali je razit všichni králové od Václava II. až po Ferdinanda I., tedy po dobu téměř dvou a půl století. Přání krále Václava II., aby to byla mince stálá a věčná, se nevyvedlo. Král Jindřich Lucemburský uměl válčit, ale rovnoprávná manželka by mu nesvěřila ani domácí kasu. Dluhů měl jak naseto a myslel si, že zlatá mince po vzoru italských florénů bude pro jeho finanční operace lepší. Byla by, kdyby v jeho Čechách bylo možné zlato těžit ve významnějším množství.
Takhle jej válcoval uherský král Karel Robert, jenž podpořil obec Cremnychbana (ano, dnešní slovenská Kremnice) v těžbě drahých kovů a ražení mincí. Jeho zlaťáky pak daly základ unie s Polskem, zaměřené proti zájmům Lucemburků a Habsburků.
Nekvalitní haléře
Na hodnotě pražských grošů se pak podepsal další ekonomický neumětel na trůně Václav IV. Čtyři týdny před svou smrtí vydal jeho otec Karel IV. nařízení, že za jakost mincí jsou odpovědní příslušní mincmistři a jestliže bude nalezena jakákoli ošizená, propadne příslušný mincmistr hrdlem. Syn Václav ovšem na to nedbal, nechal stahovat z oběhu kvalitní peníze a naopak do něj pouštěl svoje nekvalitní. Věc došla tak daleko, že němečtí obchodníci kvalitní mince opatřovali svými značkami. Korunu tomu nasadila doba husitská – Kutná Hora měnila majitele a při obchodování se začaly používat nekvalitní mince haléře (to podle mincovny ve švábském městě Hall). Neutěšená situace v našem mincovnictví trvala až do nástupu Ladislava Pohrobka a správcovství a panování Jiřího z Poděbrad. Hospodářské poměry se stabilizovaly, ovšem aby byla „za krále Holce za groš ovce…“
Návrat groše
Tím Holcem je míněn Ladislav Pohrobek, bezvousý mladík. Je pravda, že za jeho panování či spíše správcování Jiřího z Poděbrad byl v zemi klid, což se odráželo i v hospodářství. Ctibor Tovačovský z Cimburka, takto státník, právník i literát si v té době pochvaluje, že král Ladislav a později Jiří z Poděbrad „upokojili jsou tuto zemi“. Obchod se dostal pod kontrolu královských úředníků, kteří ověřovali cejchy i veškeré míry. Nebezpečím ale byl průnik cizí měny zejména z rakouských zemí, takzvaných černých penízů, které byly tak označovány kvůli malému obsahu stříbra, což způsobilo rychlé zčernání. Prý se říkalo, že „kdyby polovina české země byla vypálena, nestala by se taková škoda jako od těch peněz černých“.
Opět se prosadila snaha razit v Kutné Hoře mince poctivé a žádané, což se odrazilo v novém mincovním řádu, vydaném v roce 1469 Jiřím z Poděbrad, zákazu vývozu stříbra a opětovném vzestupu hodnoty i proslulosti pražských grošů, ražených pak zejména za Vladislava Jagellonského koncem 16. století ve velkém množství. Což neškodilo, protože měna byla opravdu podložena stříbrem.
Strava za tři tisíce?
Cena zemědělských a řemeslných produktů se ale bude měnit podle toho, zda náhodou nebyla předchozí rok neúroda, kde nakupujeme, a to všechno budou jen pouhá čísla, když se nedozvíme, kolik kdo vydělával. Takže na podporu onoho zavedeného úsloví o králi Holcovi můžeme vybrat, že za kopu grošů se dala koupit celá stovka ovcí. Jinde se ale dozvíme, že za groš byla jedna slepice, jeden nůž, něco přes dvacet litrů piva stálo sedm grošů a kůň tucet. Sekyrka byla za tři groše, o tom, kolik se platilo za topůrko, se prameny nezmiňují.
Ceny se podle míst mohly lišit až dvojnásobně, stejně tak platy. Víno na Litoměřicku bylo snad o polovic levnější než v Praze, stejně tak sloužící na Kutnohorsku měl téměř dvakrát tak velkou mzdu jako jeho kolega někde v chudých západních Čechách. Plat nádeníků při žních se také lišil od dvou do čtyř grošů podle úrodnosti kraje a náročnosti práce. Z jejich odměny pak vyplývá, že při práci dostávali veškerou stravu nebo náhradou jeden groš denně. Když si to pak dáme dohromady, mohl člověk jíst a pít za groš na den, tedy za jednu ovci. Jak je ale takové počítání ošidné, zjistíme, když si dosadíme dnešní ceny ovcí.
Tolar z Jáchymova
Těžba stříbra odstartovala slávu Kutné Hory a pražských grošů. Teď, za vlády Ferdinanda I. (na trůně 1526–1564), se situace mění, množství stříbrné rudy bylo nalezeno na panství rodu Šliků v podhůří Krušných hor. Stříbro nejdříve nechával Štěpán Šlik vyvážet do Norimberka, ale bylo mu jasné, že ražbou mincí by zisk z dolů byl ještě větší. Nejdříve zakládá roku 1516 město Jáchymov na místě někdejší osady Conradsgrünn, a o čtyři roky později získává pro svůj rod od českého sněmu povolení k ražbě. Německá forma názvu Jáchymova, tedy Joachimsthal, se stává základem pro označení nové stříbrné mince Joachimstaler a později ve zkrácené formě pouze taler či tolar. Slavná mince do sebe začlenila do té doby užívaný groš (tolar se rovnal třiceti grošům) a stala se nejdříve oběživem v českých zemích, zanedlouho i rakouských i dalších německy mluvících oblastech. Proslulosti mince dosvědčuje, že si její jméno ponechali evropští osadníci Severní Ameriky a až o mnoho let později se z taleru stal dolar. Mimochodem, ještě v německém originále prvních knížek Karla Maye používají Američané nikoli dolar, ale taler…
Až moc pánů
To, co schválilo jednání českého sněmu a král Ludvík Jagellonský, nešlo pod vousy Ferdinanda I. Habsburského (a že jich měl!). Právo razit mince si bere král a císař v jedné osobě roku 1528 zpět a mince se stávají platidlem královským. Nicméně rod Šliků do mincovny dodává stříbro a mohou si zde razit medaile, které sice nejsou oficiálním platidlem, ale jsou velice oblíbené už jen kvůli tomu, že protestantští šlechtici na nich nechávají vyobrazit Martina Luthera. Kde je zisk, tam je i zájem se o něj dělit. Doposud fungující doly i mincovna měly prozatím dva pány, tedy Ferdinanda I. a rod Šliků.
Svého se chce domoci i Česká komora, úřad zřízený právě Ferdinandem k omezení vlivu stavů, a také Vídeňská dvorská komora, která nemohla nechat slepici snášející stříbrná vajíčka bez povšimnutí. Těžba však tu už počala stagnovat, a do toho všeho vypukl konflikt mezi protestanty a katolíky. Jáchymovské obyvatelstvo, z velké části složené z německých protestantů, nemělo problém město vydat saskému vojsku. Stavovské povstání z roku 1547 ovšem Ferdinand I. potlačil, město získal zpět a Šlikům odebral Jáchymovu všechna práva.
Malý velký groš
Neměl však k ruce takové odborníky, jako kdysi předtím Václav II., a situace v našem mincovnictví se stávala poněkud nepřehlednou. Král nechal razit zlatníky, do toho se pořád razily groše, na trh přišly krejcary, tolary z různé doby měly různou hodnotu a k tomu se nedostávalo drahých kovů. Zmatek ilustruje stav za vlády Rudolfa II., který se proslavil roku 1575 emisí nové mince, na níž se skvěl českolatinský nápis Maley Gross, tedy Malý Velký. Byly potřeba drobnější mince, navíc české peníze mizely za hranice a do země proudily horší zahraniční. V roce 1577 byl vydán seznam mincí dobrých a mincí „zlých, lehkých a nehodných“. Čísla jsou pro nás, kteří přepočítávají koruny jen na eura či dolary, přímo fantastická – nehodných prý bylo sto sedmnáct, těch dobrých dokonce sto třicet.
Šiml za čtyři a půl topůrka
Dostáváme se tak zpět k písničce z titulku. Že je sekera za dva zlaté a topůrko za tolar? Jaký tolar, ten šlikovský, anebo nějaký nehodný? Víme třeba, že motyka v době stavovského povstání stála čtyři groše, ovšem celý pluh o pár let dříve to samé. Za nakládání hnoje měl nádeník nárok na dva groše denně, orání už vyneslo deset grošů. Šafář na statku, který dozoroval všem pracím, měl v té samé době přes sto zlatých ročně (podle velikosti statku a jeho polohy) a k tomu bydlení, otop, ošacení a stravu. Čeledín pak měl k uvedenému deputátu dostávat sedm zlatých ročně. No a ještě jeden příměr ve stejném duchu, jako je úvaha o topůrku za tolar si tu dovolíme – strejček Nimra koupil šimla za půl páta tolaru. Teď jen vědět, kdy a kde bratr jednoho z rodičů žil, jaký tolar používal, a dostaneme přesnou cenu.
