Šestatřicetiletá rodačka z Toskánska patří k nejznámějším italským herečkám současnosti. Pracovala s režiséry jako Marco Bellochio, Matteo Garrone nebo Peter Greenaway. Doma má několik italských filmových cen Donatello a od loňského festivalu v Benátkách i prestižní Volpiho pohár. „V Itálii mě poznávají lidi na ulici, ale jsou milí. Naštěstí nejsem televizní hvězda, ty zná mnohem víc lidí a pro ně už je sláva těžší,“ říká herečka.
E15: Vaše mladší sestra Alice je režisérka. Jaké máte rodinné umělecké zázemí?
Nepocházím z umělecké rodiny. Tatínek je včelař, maminka učitelka. Ale otec byl dřív hudebník a v rodině byla přítomná láska k literatuře, hudbě a filmu. I když kino pro nás nebylo moc dostupné, vyrostly jsme na venkově.
E15: Alice vás loni režírovala ve filmu Zázraky. Jak podobný máte vkus?
Máme mezi sebou velmi úzkou vazbu. Nelíbí se nám úplně všechno stejně, ale v podstatných věcech se vždycky shodneme.
E15: Pracujete s různými generacemi režisérů, jako jsou 75letý Marco Bellocchio a 36letý tvůrce Gomorry Matteo Garrone. Vnímáte nějak jejich věkový rozdíl?
Ne, třeba Marco Bellocchio působí velmi mladě, mentálně i způsobem práce. Roli nehraje ani pohlaví. Jsou režisérky, které mají podobnou citlivost jako já, ale existují i hluboce citliví muži. Třeba právě Bellochio. Nebo Saverio Costanzo, Silvio Soldini, s nímž jsem natočila film Velitel a čáp. Ti umí nahlédnout do ženské duše.
E15: Saverio Costanzo vás režíroval v dramatu Hladová srdce, které vám loni vyneslo Volpiho pohár na festivalu v Benátkách. Jak jste se dostávala do postavy šílené matky?
Se Saveriem jsem předtím už natočila Osamělost prvočísel. Věděla jsem tedy, o jaký typ práce půjde. Rozumíme si. Je to podobné jako s mou sestrou, s níž mám společný jazyk, společnou abecedu, protože jsme měly společné dětství. Natočit Hladová srdce bylo jako podniknout dobrodružnou cestu. Snažili jsme se pochopit, kdo Mína je, nechtěli jsme ji nikdy soudit. Hluboce jsem věřila všemu, co Mína dělala. Nikdy jsem si nemyslela, že je blázen, jen že své dítě miluje. Složité osobnosti jsou mi vždy velmi blízké.
E15: V únoru na Berlinale jste představila další film, drama Zapřisáhlá panna, kde hrajete Albánku, která v místní patriarchální společnosti dlouho žila jako muž. Chovala jste se během natáčení i ve volném čase jako muž?
Ano. Tento film jsme natáčeli vcelku čtyři týdny. Nechtěli jsme práci vůbec přerušit, protože drama je vystavené na jemných detailech. S režisérkou jsme se rozhodly, že se nesmíme vzdálit od postav, abychom neztratily koncentraci.
E15: Stačí vám při natáčení rozumět jen své postavě, nebo chcete vědět, i jaký význam má mít celý film?
Pro mne je velmi důležité obojí. Chci pochopit postavu i typ filmu, který chce režisér natočit. Také mám ráda, když je možné navázat s režisérem pracovní vztah a budovat postavu společně. Ovšem herec se zároveň musí umět stát tím, co po něm chce režisér.
E15: Na tiskové konferenci jsem uvedla, že kariéru nijak cíleně nebudujete.
To byla spíš provokace. Když se mě zeptáte, jak mi Volpiho pohár změnil život, stydím se tím chlubit. Přijde mi to neuctivé. Důležitější jsou filmy, které si vybírám, a jejich obsahy, ne to, jak mi jejich úspěch změnil život. Ne že bych na svou kariéru nemyslela. Ale při výběru rolí preferuji následovat svůj cit, ne přemýšlet, jestli mi mohou přinést cenu. Volpiho pohár všechny pobláznil. Samozřejmě to je velmi důležitá cena, protože celý filmový byznys teď ví, že Hladová srdce existují. Tvrdě pracujete a pak to někdo ocení. Díky bohu, že ta cena existuje. Ale nevnímám to tak, že s cenou jste dobrý a bez ní nejste.
E15: Vaše sestra byla dvakrát na karlovarském festivalu a velmi si ho chválila. Chystáte se také přijet?
Ano, už tenhle rok. Měly by se tam promítat právě mé poslední dva filmy, Hladová srdce a Zapřisáhlá panna.
