Je to paradox. Zahnutý dřevěný roh, dlouhý přes tři metry, vlastně není původně švýcarský. „Navzdory rozšířenému mýtu alphorn nevznikl v Alpách, ale v Tibetu. Do Evropy se dostal teprve časem,“ říká Hansruedi Strahm, nadšený alphornista z graubündenského Samedanu, který letos vystoupil se svým souborem Engiadina i v Česku v rámci multižánrového festivalu Pražské jaro.
Paradoxem je v tomto příběhu i osobní historie Hansruediho Strahma. Nástroji propadl teprve po šedesátce coby penzista. Celý život se živil jako tiskař a vždycky měl rád práci vlastníma rukama. „A díky tomu jsem se dostal k alphornu. Zaujala mě nabídka zkusit si vyrobit vlastní nástroj v kurzu u jednoho houslaře - trvalo to jen týden a měl jsem vlastní alphorn.“ To bylo v roce 2009.
Mít mozol na rtech
Prvotní nadšení záhy vystřídaly ještě vyšší cíle. Nejprve začal Hansruedi Strahm coby amatérský muzikant psát pro alphorn vlastní skladby - některé z nich jsou dnes v repertoáru jeho souboru a zazněly i v Praze. A nejsou to jen vláčné tóny, často lze slyšet v jejich podání i celkem rytmické věci - jeho soubor se nezalekne ani rytmu polky nebo valčíku. Aby je mohl co nejlépe zahrát, potřeboval sofistikovaný nástroj.
„Je to samozřejmě krásný pocit hrát na něco, co jste si vyrobili vlastníma rukama, jenže když chcete lepší tóny, jsou potřeba mnohem šikovnější ruce. Stavitel nástrojů mě přesvědčil, že mám talent, takže jsem si koupil takový rolls-royce mezi alphorny. Běžně se dřevo na výrobu alphornu nechává sušit osm let, na ten můj se sušilo celých dvacet let.“ Musel proto ukrojit z úspor mnoho tisíc franků (přesnou částku neprozradí, ale běžně nabízené alphorny stojí okolo tří tisíc franků, což je přes šedesát tisíc korun).
Ovšem ani špičkový nástroj nehraje sám od sebe, naopak vyžaduje od svého majitele každodenní tvrdou práci. „Nejméně hodinu denně musím trénovat. Sedm dní v týdnu. Často cvičím u nás v kostele. Je to, jako když hrajete třeba na trubku: člověk potřebuje pro dobré hraní takzvaný nátisk -velmi zjednodušeně řečeno mozol na rtech.“
Móda zvaná roh
Takto aktivních alphornistů, jako je Hansruedi Strahm, je v současnosti v sotva osmimilionovém Švýcarsku okolo čtyř tisíc. A přibývají další. „Je to u nás teď velká móda. Každý chce hrát. A důvod? Řekl bych, že často tentýž jako u mě: fascinuje mě zvuk toho nástroje. Ačkoli má pouhých dvanáct tónů, asi nejen mě, ale mnoho Švýcarů zasahuje jeho zvuk přímo do srdce: jakmile slyšíme alphorn, ozve se v našich duších stesk po domově.“
Dnes tenhle „stesk“ sám úspěšně šíří po světě. „S naším souborem absolvujeme okolo osmdesáti vystoupení ročně po celém světě. V Praze jsem si na jaře splnil v šestašedesáti letech dávný sen, když jsem spatřil na vlastní oči Vltavu, tu úžasnou řeku, kterou jsem znal od svých jedenácti let jen coby tóny ze Smetanovy Mé vlasti. Navíc letos mám v kalendáři vedle Prahy třeba i Argentinu nebo Uruguay. Ale nemyslete si, hraju strašně rád i doma, úplně nejraději v horách nad Samedanem, kde bydlím.“
Je to hraní jako z propagačního filmu o Švýcarsku, aspoň tak to líčí pan Strahm: „Když jdeme v létě se ženou na pěší výlet do hor, ona nese piknik a já si hodím na záda rozložený alphorn. Mám pro to speciální ranec na záda, celé to váží jen šest a půl kilogramu, což není vlastně nic v porovnání s odměnou, která mě čeká nahoře v horách.“
Když totiž Strahmovi v Alpách během túry zastaví, paní si na sluníčku otevře knížku a čte si, zatímco pán vybalí alphorn, složí jednotlivé díly dřevěné roury pečlivě do sebe a začne preludovat. „Najdu si nějaké místo s výhledem a třeba hodinu hraju, to jsou magické momenty. Alphorn je slyšet nejméně tři kilometry daleko, vždyť dřív byl pro vzdálené pastevce v horách komunikačním nástrojem. A tak mi občas přijde milá SMS od někoho ze sousedů, jak mě zase slyšeli hrát a jakou z toho měli radost.“
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
