Na začátku stál velký sen, který se jim splnil. Výtvarnice Kristýna Krahulcová, DJ Djeezzy, fotograf Jiří Štencek a hudebnice Tereza Urbánková našli svou podstatu v umění.
Bigbít i středověk
Upřímná, cílevědomá, kreativní, zasněná a naivní. Tak se vidí jedenadvacetiletá Tereza Urbánková.
K hudbě ji odmalička vedli rodiče. Na housle začala hrát v pěti letech. „Je asi neobvyklé, aby dítě poslouchalo i milovalo stejný styl jako rodiče, ale u nás to tak je,“ říká Urbánková.
Bez hudby neumí žít. „Většina mých snů a plánů se vztahuje k hudbě,“ objasňuje svou životní filozofii. Je členkou kapely Nena Darmo. Skládá melodie i texty, finální verze je ale výsledkem práce všech členů. Klasický folk vystřídal osobitý styl, něco z bigbítu, latiny, gotiky i ze středověku.
„Každý muzikant v kapele přispívá k jedinečnosti toho, co hrajeme. Nikdo nedokáže popsat, jaký je to vlastně styl. Navíc máme neobvyklé složení nástrojů, housle, piano, akordeon, baskytara, djembe a bicí,“ líčí Urbánková.
Všechno jde, když se chce, to je její životní krédo. „Přeji si být dobrá a uznávaná lidmi, kterých si vážím. Zajet do jakéhokoliv města u nás a mít tam své fanoušky,“ vykládá zasněně Urbánková. Na velké životní úspěchy teprve čeká.
Plíseň na pokračování
Čtyřicetiletý fotograf Jiří Štencek si coby dvanáctiletý tajně půjčoval starý fotoaparát rodičů. Celá rodina měla potřebu tvořit a vyjadřovat se. „Já jsem se zhlédl ve fotografii,“ říká.
Focení je jeho koníčkem i profesí. „Propagační fotografií se živím, ale zakázky už si vybírám. Focení občanek a pasů, tím jsem si prošel, ale už to nedělám,“ uvádí umělec. Tvořit podle něj znamená cítit.
Některé věci fotografuje na pokračování. Motivem jednoho z jeho „seriálů” jsou shnilé a plesnivé potraviny. Jak přijde takový nápad? „Podívejte se do ledničky,“ směje se Štencek.
Každá věc má svůj životní příběh, zrození a konec. „Otevřel jsem ledničku a tam to rostlo. Tak jsem bývalé poživatiny fotil, abych zachytil okamžik tohoto životního stadia. Ony stále žily a žijí a mají svůj příběh,“ vykládá fotograf.
Podstatou jeho práce je být pravdivý, upřímný, ať se to týká focení aktů, portrétů, nebo plesnivého salátu. Za svou nejvýznamnější považuje výstavu Akt v české fotografii, z níž vznikla kniha snímků umělců od roku 1900 po současnost. Mezi nimi i těch jeho.
DJ z divadla
Lukáše Bakšu zná většina lidí pod pseudonymem Djeezzy. Vystudoval elektrotechniku a pracuje jako osvětlovač v opavském divadle.
„Elektronickou hudbu jsem začal poslouchat na základní škole, ale láska k hudbě mě provází od dětství. Prošel jsem si různými styly přes éru metalu, depešáků, Michaela Jacksona, techno, rave až k tvrdšímu hardcore gabba. O drum & bass se zajímám od roku 2005,“ rozpomíná se Djeezzy.
Základ DnB je spojením prvků klasického bigbeatu s moderními zvuky. „Být DJem mě napadlo už na střední škole. Říkal jsem si, proč si to pouštět jen doma, když to můžu předávat ostatním,“ říká Djeezzy.
DJing je pro něj zábavou a radostí. „Člověk musí hlavně být sám sebou a nikoho nekopírovat,“ radí.
Jako DnBassový DJ hrál poprvé v opavském klubu Mrkev. „Vzpomínám si, že po puštění první desky lidé naběhli jako mravenci a začali kalit. Byl jsem hodně překvapený a bylo to skvělé,“ vzpomíná. Od té doby tam pravidelně vystupuje.
Po boku světových DnB špiček si zahraje letos 1. října na ostravské akci Slim slam drum 56.
Ilustrace v knihách
Pro Kristýnu Krahulcovou byla výtvarná výchova nejprve jen zábavou. Nakonec ji však šla studovat.
„Grafika a ilustrace jsou také mou profesí. Výtvarné umění je pro mě stěžejním zájmem, prostředkem seberealizace, nástrojem osobního vyjádření a životní touhou,“ tvrdí Krahulcová.
Každodenní tvorba ji baví. „Věnuji se kresbě, malbě, volné grafice. Od variant rozstříkávaných barev se vracím ke kresbě tužkou či perem. Zajímá mě komiksová tvorba, dynamická kresba s důrazem na dějovost a animace,“ popisuje svou tvůrčí náladu.
Dosud největšího úspěchu dosáhla, když ilustrovala pro nakladatelství Perplex.
Umění ji stále překvapuje, naplňuje, vzdělává a okouzluje. „Uvědomila jsem si vlastní místo v lidské společnosti, do jisté míry mě umění živí, získala jsem díky němu vzácné přátele a celkově mi zkvalitnilo život,“ uvědomuje si.
Svou prací by si přála vytvořit takové prostředí, které se dotkne vnitřního světa diváka. Pomyslnou krajinu duše, do níž by tento návštěvník mohl zalistováním v ilustracích vždy utéci a kam by se také rád vracel.
