Povolání zvoník už dnes nexistuje. Dříve měl všechny písecké zvony na starosti věžník Alois Němec. Dnes u svatého Václava zvoní kostelník, v klášterním kostele Povýšení Svatého Kříže zpravidla ministranti a v děkanském kostele nahrazuje lidské ruce elektrika.
V píseckých věžích bije osm zvonů. Děkanský kostel se pyšní dokonce pěti, Klášterní kostel má dva a kostel svatého Václava jeden.
Zvony odvezli Američané jako válečnou kořist
Každý zvon má lidské jméno. A své nej. Ten nejstarší dosud sloužící visí ve věži kostela svatého Václava, jmenuje se Cornelius a pochází z roku 1546. Největší písecký zvon se jmenoval Karel a ulili ho v roce 1552. Byl vysoký 150 centimetrů a vážil 2 283 kilo. Všechny čtyři zvony z Velké věže děkanského kostela ale v roce 1917 zmizely. „Zvonovina má totiž velmi blízko k dělovině, a proto jsou vždycky během válek zvony v ohrožení. Přelévají je na kanony,“ vysvětluje ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek. V roce 1928 sice pořídili Písečtí nové zvony, ale i ty stihl stejný osud jako jejich předchůdce. V roce 1942 je odvezli nacisti. Po válce skončily v Hamburku, stejně jako všechny zvony z celé Evropy. „Do Písku se ale nevrátily. Vzali je Američané jako válečnou kořist,“ vypráví ředitel muzea. Na Velké věži pak zůstal viset jediný zvon Hrana od jednoho z nejslavnějších českých zvonařů Brikcího z Cymperka. Na věž jej přenesli ze zvonice svatotrojického hřbitova. Čtyři zvony opět zavěsili do věže začátkem devadesátých let. Díky mecenáši děkanu Josefu Jiranovi. „Po návratu z exilu na ně přispěl třiceti tisíci markami, což bylo asi půl milionu korun. Spolu s veřejnou sbírkou a přispěním radnice stály 765 tisíc korun,“ doplňuje písecký profesor gymnázia Pavel Sekyrka. Nové pocházejí z dílny zvonařky Marie Dytrychové-Tomáškové z Brodku u Přerova. Dostaly jméno sv. Václav, Panna Maria, sv. Cyril a Metoděj a mistr Jan Hus.
Někdy nechce šlapat po schodech
Strakonice jsou na zvony o něco chudší než Písek. Nejčastěji se odzvánění rozléhá z kostela sv. Markéty a ze hřbitovního sv. Václava.
Neděli co neděli před desátou hodinou vyšlapává dřevěné schody do věže kostela sv. Markéty sedmapadesátiletý Petr Šíp. Spolu s bratry jsou druhým pokolením, které strakonické zvony rozeznívá.
O mších, velkých církevních svátcích a na Nový rok. Ten vítají ze dvou věží všichni tři Šípové. Ke hřbitovnímu kostelu u sv. Václava nemusejí, o pohřbech a o pouti zvoní automatika.
„Tuhle práci jsme zdědili po otci, “ vysvětluje muž, který je civilním povoláním lakýrník. Připouští, že ne pokaždé se mu chce stoupat do věže. „Když nemůžu já, jde za mě druhý brácha, když nemůže ani on, jde ten třetí,“ usmívá se s vidinou, že dalšími nástupci budou jeho vnuci. Nerad by skončil s tradicí ručního zvonění, kterou dosud nepřerušila žádná automatika.
Ve věži sv. Markéty bývaly dva zvony. Stejnojmenný ulil roku 1583 konvář Jakub Wolfart v Prachaticích. Roku 1760 vysvětil strahovský opat Gabriel Václav Kašpar další, který se ale nedochoval.
U Markéty je zvon lehčí, ten zvládne rozhoupat jeden člověk. Ke dvěma zvonům u sv. Prokopa musejí po úzkém točitém schodišti vystoupat zvoníci dva.
Jméno autora většího zvonu Maria historici neznají. Menší sv. Vojtěch je z roku 1737 z dílny Jiřího Václava Kohlera z Českých Budějovic.
Další zvony jsou na věži kostela Panny Marie Bolestné na Podsrpu a v kapli sv. Martina.
Zvony odháněly mraky, mor a kobylky
K čemu vlastně zvony slouží? „Jako zvuková výzva, aby lidé šli na mši. Samozřejmě zvonily i umíráček, poledne, také proti mrakům, nepřátelům, nemocem, třeba moru. Ale ne proto, aby je zaplašily, ale aby vyzvaly věřící k modlitbě za odvrácení nebezpečí,“ vysvětluje Jiří Prášek. Podle legendy ale silný hlas zvonů v sedmnáctém století opravdu pomohl proti přemnoženým kobylkám, které likvidovaly úrodu obyvatelům Sedlčan. Když na ně údajně začali místní zvonit, odletěly pryč. Odborníci připouštějí i to, že se díky zvonům lidé zbavili nemocí. Ne ale nadpřirozenou silou, ve kterou věřili. Důvod je mnohem jednodušší. Třeba mor přenášely krysy. Těm mohl vadit zvuk zvonů, a tak utekly z města.
