Rus může klidně říkat „Have a nice day“ ruským h (fenomén chezké cholky), poněvadž angličtina nemá žádnou hlásku /x/, a tak si ji nemáme s čím splést. Jsem si ale jistý, že si dává o to větší patřičnou námahu naučit se hlásky, jež mohou v angličtině zmatek způsobit. V lingvistické branži jim říkáme „minimální páry“. Dovolte mi, abych vám ukázal, o čem mluvím.
Vezměte si jedno z mých oblíbených českých slov: paže. Když ho vyslovím jako anglické slovo page, podíváte se na mě dost divně, protože neuslyšíte žádné v češtině známé příznaky. Pokud ovšem slovo vyslovím jako páže, pochopíte, že používám (nesprávně, jak to často dělávám) jiné české slovo. Jedna drobná odlišnost mezi krátkou a dlouhou samohláskou vytváří smysluplný rozdíl: paže a páže tvoří to, čemu se říká minimální pár.
Ignoruji rozdíl na vlastní nebezpečí. Minimální páry vypovídají o tom, jaké hlásky jsou v různých jazycích důležité. A různé jazyky opravdu dělají různá odlišení. Angličtina činí rozdíl v samohláskách ve slovech hat (klobouk), hot (horký) a hut (chatrč). Rozdíl nelze pominout, i když čeština žádné podobné rozdíly nedělá. Angličtina dělá rozdíl mezi bet (sázka) a bed (postel). Rozdíl je tady méně problematický, ale měli byste každopádně vědět, že může být zdrojem potíží, a být připraveni přispěchat se správnější výslovností, pokud vyvstane nějaký problém.
A konečně jsou to zvukové rozdíly, které a) nesou významový rozdíl a b) kvůli nimž budete znít směšně a nekompetentně, když si je budete plést.
Jedním takovým rozdílem je odlišnost mezi /v/ a /w/. Čeština hlásku /w/ nemá, a to způsobuje některým z vás potíže. Pokud jste jedním či jednou z nich, pusťte se do práce. Tady máte něco k procvičování. Otázka: Co je to anglicky, když se veterinář ocitne v bazénu plném aligátorů? Odpověď: A very wary wet vet. (Velmi ostražitý mokrý veterinář.)
