Redakce Sedmičky vybrala sedm okamžiků, kdy lidé pomáhali druhým v nouzi. Čtenáři nyní mohou hlasovat, který z příběhů je podle nich nejzajímavější. Cílem není snaha určit „největšího hrdinu“. To je vzhledem k různým okolnostem dramatických událostí nemožné, ale zjistit, který z příběhů je nejvíce zaujal. Statečných je jistě více. Čtenáři mohou své tipy posílat na adresu redakce.
1. Kamila Kryllová, zachránila dvě děti z přehřátého auta
Bez čtyřiadvacetileté Kamily Kryllové z Mladé Boleslavi by dvě malé děti, zavřené v létě v osobním autě, nemusely přežít. Letos 10. srpna procházela se svým dítětem v kočárku Pezinskou ulicí kolem hřbitova, když uslyšela hysterický dětský křik. „V autě, které stálo na přímém slunci, byla zavřená asi tříletá holčička a zhruba měsíc staré miminko. Auto bylo zamčené. Nedalo mi to, chvíli jsem stála a čekala, zda někdo k autu přijde. Jenže to se nestalo,“ vypráví žena. Bylo pravé poledne.
Proto hned zavolala strážníkům, kteří přijeli a z auta děti vysvobodili. „Říkali, že uvnitř mohlo být nejméně padesát stupňů,“ vypráví Kryllová. Než přijela záchranná služba, dávala spolu se strážníky kojenci první pomoc. „Svlékla jsme ho, protože bylo moc oblečené a úplně propocené. Dávala jsem mu také napít a otřela ho vodou,“ popisuje okamžiky, které přehřátým a dehydratovaným dětem zachránily život. Podle mluvčího boleslavských strážníků Ondřeje Kubaly přišla matka obou dětí k autu až po dalších pětatřiceti minutách.
„Něco takového se mi stalo poprvé a doufám, že také naposled. Chápu, že si někdo může v autě zapomenout klíče, ale ne děti,“ hodnotí událost Kamila Kryllová. Po srpnové zkušenosti se ohlíží už za každým dětským křikem. „Byla jsem v pravý čas na pravém místě,“ dodává mladá maminka.
2. Josef Vosáhlo, evakuoval lidi z hořícího domu a uhasil požár
Podpraporčík Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy Josef Vosáhlo měl ten červnový den zrovna volno. S motorkou projížděl Brandýsem nad Labem, když nad jedním z domů uviděl kouř a následně z oken vyšlehly plameny. „Metr a půl vysoká brána byla zamčená, přelezl jsem ji a to už z domu vycházeli lidé a kašlali. Objekt byl už silně zakouřený,“ vypráví muž. Zhluboka se nadechl a vběhl do prvního patra, kde podle jeho odhadu hořelo. Vyhnal další lidi ven a seběhl zpátky. Potkal muže s hasicím přístrojem, sebral mu ho a vrátil se do domu. Uvnitř nebylo přes kouř vidět. „Hořelo v jedné místnosti, od televize nebo počítače. Požár jsem uhasil, celý dům odvětral,“ říká Vosáhlo. To stihl ještě předtím, než přijeli boleslavští hasiči, kterým lokalita spadá do jejich rajonu. „Nebýt kolegy, způsobil by požár mnohonásobně vyšší škody,“ konstatuje vyšetřovatel boleslavských hasičů Michal Macoun. Zásah bez dýchacího přístroje byl vysoce rizikový. Jednak kvůli kouři, jednak kvůli látkám z hasicího přístroje, které dráždí sliznici. „Musel jsem to risknout a těm lidem pomoct. Neberu to, že bych udělal něco výjimečného,“ dodává Josef Vosáhlo. Za šestnáct let u sboru to bylo poprvé, kdy v silně zakouřeném domě zasahoval bez dýchacího přístroje.
3. Jan Říha, zachránil sebevraha z dravé Jizery
Policista z obvodního oddělení z Benátek nad Jizerou Jan Říha si i po roce při vzpomínkách na záchranu muže z Jizery pamatuje na to, jaká mu byla zima. Druhé únorové nedělní dopoledne nebylo pro policisty rozhodně běžné. Krátce po jedenácté dopoledne vyjeli k obci Předměřice. Tam na ně čekal zoufalý otec, který se bál o život svého dospělého syna. Mladý muž neunesl osobní problémy a tíživou životní situaci se rozhodl řešit sebevraždou. Po stopách muže se vydala policejní hlídka i otec. Po chvilce pátrání našli na polní cestě u Předměřic nad Jizerou odstavené auto s klíčky v zapalování. Několik stovek metrů od polní cesty si policisté všimli na břehu řeky muže, který odpovídal popisu hledaného. Po krátké honičce druhý policista muže dostihl těsně u břehu. „Vylezl na stroma a vyhrožoval, že do vody skočí a utopí se,“ popisuje osudné momenty Jan Říha. Vyjednávání nikam nevedlo. „Připravil jsem se na to, že budu muset do vody skočit a svlékl jsem si svrchní část uniformy,“ říká policista. V řece bylo v porovnání s létem trojnásobně vody a proud byl také mnohonásobně silnější. Teploměr ukazoval asi čtyři stupně Celsia. „Potápím se a vím, že i pro velmi dobrého plavce je záchrana tonoucího riskantní,“ konstatuje policista. Muž se náhle vrhl do rozvodněné řeky. Říha neváhal a skočil za ním. Silný proud oba unášel až k druhému břehu, kde policista sebevraha zachytil. Muž se nechtěl vzdát a opakovaně se snažil policistovi vytrhnout a vrhnout se zpět do silného proudu. „V tom místě se ale nedalo vylézt nahoru, pouta jsem u sebe neměl, takže jsem musel muže držet dvacet minut ve vodě, než přiběhl kolega. Z druhé strany se k nám nemohl jinak dostat, než to celé oběhnout,“ líčí Říha. Nejhrdinnější proto podle něho bylo vydržet tak dlouhou ledové vodě. Podchlazeného nešťastníka převezla do nemocnice záchranná služba. „Každý z nás se někdy v životě může dostat do podobné bezvýchodné situace,“ dodává Říha.
4. Karel Hoferek, 192 odběrů krve
Svou krev skupiny AB Rh+ začal Karel Hoferek dobrovolně dávat v roce 1974. Bylo mu sedmadvacet let, pracoval v Česaně a s kamarády z továrny šli vždy takzvaně na krev. Pak se odměnili posezením v restauraci U Bičíků. Jestli někdo z nich ještě stále navštěvuje transfúzní oddělení nemocnice, Hoferek neví. On ji však dává stále. Už pětatřicet let.
„Beru to jako rutinu. Když mi bude zdraví sloužit, budu dávat krev do povolených pětašedesáti let. Třeba to dotáhnu na dvě stě odběrů,“ říká Hoferek. Nyní jich má asi 192.
Díky nim vlastní všechna ocenění, která dárci krve v Česku mohou získat. Poslední je totiž za 160 odběrů. „Pak už vás nemá co hnát dopředu,“ směje se Hoferek, který nikdy nevyužil volno, které si mohou ze zákona dárci vybrat. Zato ale v Boleslavi prosadil dopravu zdarma městskými autobusy pro lidi, kteří absolvovali již čtyřicet odběrů. „Tři roky jsem kvůli tomu obíhal úřady,“ vzpomíná muž, který za dlouholetou práci s dětmi na atletickém stadionu získal také medaili od města a stále zůstává aktivní. Je atletickým rozhodčím, leze po horách nebo lyžuje. Krev dává i jedno z jeho čtyř dětí, nejstarší syn má již přes čtyřicet odběrů.
5. Hasiči z Mladé Boleslavi a Benátek nad Jizerou zachránili koně
Profesionální hasiči se slovu statečný brání. Boj o životy mají v popisu práce. Už vůbec odmítají vystupovat sami, vždy jsou tým. I tak tomu bylo 25. října, když hasiči u čety A vyjeli na louku k obci Lipník. „Tam ležel na zemi kůň. Byl zesláblý a sám se nemohl postavit,“ popisuje situaci velitel zásahu Jiří Zima. Hasiči dělali pro zvíře maximum jako kdyby zachraňovali člověka. „Rozdíly v tom neděláme,” doplňuje Zima.
Patnáctiletá kobyla odešla ze stáje a venku se zamotala do drátu. Když ji ošetřil veterinář, nemohla vstát, jak byla zesláblá. „Původně byla vůdkyní stáda. Postupně ale zestárla a pro ostatní koně již přestala být autoritou. Mladší koně si na ni začali dovolovat a vydělili ji nejprve od potravy, a když zeslábla, i ze stáda,“ vysvětluje Zima. Kobylu hasiči postavili na nohy pomocí jeřábu a širokých vyprošťovacích vázacích prostředků. „Chtěli jsme ji vyvést z pastviny zpět do stáje, ale po pár krocích opět ulehla. Tak jsme ji postavili na nohy znova a naložili na valník,“ dodává hasič. Valník pak dostrkali ke stáji a koně jeřábem sundali. Kdyby to neudělali, kobyla by zahynula.
6. Anna Vlasáková, dobrovolnice na ARO
Nepíchá lidem injekce, přesto je pomáhá uzdravovat. Již dva a půl roku totiž Anna Vlasáková dochází na anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO) Klaudiánovy nemocnice, kde pacienty jako dobrovolnice odvádí od myšlenek na nemoc a bolest.
Impulsem pro její dobrovolnictví byl vlastní pobyt v nemocnici. „Někteří pacienti se tam dokážou zabavit sami, jiní si ale chtěli povídat, na což sestřičky nemohou mít čas. Říkala jsem si, že by je bylo třeba zabavit. A když jsem odcházela, všimla jsem si dobrovolnického letáčku,“ vzpomíná Anna.
Nejdřív pomáhala v léčebně dlouhodobě nemocných. „Přišlo mi ale, že jsou pacienti, kteří potřebují pomoct ještě víc. Na ARO jsou naprosto ztracení mezi přístroji, mají tam jen ten strop,“ vysvětluje Vlasáková. Začala proto v zeleném a s návleky na nohou docházet k těžce nemocným, kteří většinou nemohou mluvit, protože jsou na přístrojích.
Pravidelně k těm, co mají zájem, přisedne, řekne jim, co je za den, protože jsou často dezorientovaní, a potom jim předčítá. Nejčastěji chtějí pohádky a pověsti. Sháněla už ale i mysliveckou literaturu, Jiráska či výsledky fotbalu.
Často zažije s pacienty pokrok a uslyší i jejich hlas. Samozřejmě ale ne vždy. „Většinou nevím, co se s lidmi stalo, nemám potřebu to zjišťovat a ani právo to vědět. Proto si vždy myslím, že je odvezli na rehabilitaci či na jiné oddělení,“ říká Vlasáková. Letos zašla za lidmi bojujícími o život přibližně 190krát, odhadem se věnovala pětadvaceti pacientům.
7. Martin Roučka, pomohl dopadnout ozbrojeného pachatele
Napadení muže loni těsně před koncem roku neuniklo strážníkovi boleslavské městské policie, dvaatřicetiletému Martinu Roučkovi. Na ulici uslyšel křik, že někdo na někoho zaútočil. Bylo to poprvé za dva roky, kdy zasahoval v tak nebezpečné situaci. V tu chvíli byl v civilu a neozbrojený. „Když jsem přiběhl k mužům, pokusil se jeden z nich o útěk a přitom vytáhl pistoli a mířil na mne,“ popisuje strážník.
Pak se vše seběhlo velmi rychle. O nebezpečném pachateli dal Roučka vědět svým kolegům na operační středisko, kteří hned vyjeli. Strážník pachatele s pistolí pronásledoval a hlídku městské policie naváděl, kde se nachází. „Běžel jsem za ním asi kilometr a přitom na mne pořád mířil,“ říká Roučka. „Do hlavně jsem se nedíval, spíš jsem byl stále bokem. Nebyl to moc dobrý pocit,“ přiznává strážník.
Jeho kolegové, už i s Martinem Roučkou, ozbrojeného násilníka zadrželi na Staroměstském náměstí.
