Liberecká občanská společnost, o. s. kdysi začínala s organizováním výměnných pobytů pro mládež. Postupem doby se rozrostla i na další aktivity. Patří mezi ně například osobní a společenský rozvoj lidí, dobrovolnictví nebo zkvalitnění kulturních a sociálních služeb. Pod vedením předsedy Antonína Ferdana se organizace zabývá také tabuizovanými společenskými tématy nebo stereotypy vůči minoritním skupinám.
Jak vás napadlo zapojit se do LOS?
V roce 2003 ji založil kolega. Vznikla pro studenty občanské výchovy Technické univerzity, aby mohli vycestovat do zahraničí. To byl prvotní nápad, který se mi líbil a kterého se držíme dodnes. Nabízíme výměny mládeže, tréninkové kurzy pro budoucí i současné pedagogy nebo zahraniční stáže.
Časem se iniciativa rozrostla, jak by se dala práce společnosti představit?
Dnes fungujeme na třech úrovních. První je podpořit rozvoj Liberce a okolí, druhá propojit zdejší euroregion a v neposlední řadě inspirovat a být inspirováni Evropou. Do první kategorie spadá třeba osobní rozvoj dobrovolníků a nepřímo i obyvatel Liberecka. To znamená, že když k nám někdo přijde s nosnou myšlenkou, snažíme se ho podporovat, aby ji dokázal převést do praxe.
Kdo všechno může přijít a jak pomoc vypadá?
Jsme připraveni na jednotlivce i organizace. Ukážeme jim konkrétní kroky k cíli a nabídneme ucelenou podporu při realizaci. Praxí se postupně učí jak na sobě, i na svém záměru zapracovat. Bonusem je, že tito lidé jsou potom schopni podobným způsobem učit i ostatní. Vždy si přejeme, aby potenciál, který u nás načerpají, svou prací zase vrátili. Potom už je jedno, jestli naší nebo jiné organizaci.
Vzpomenete si na některý z úspěšných, realizovaných nápadů, projektů?
Z každého mám upřímnou radost, protože, kde by nebyl zájem, nebylo by nic. V loni byl jedním z podporovaných projektů Art prožitek. S nápadem přišla dívka, která chtěla dosáhnout osobního růstu všech zúčastněných skrz malbu. Nakonec svůj nápad ještě rozvinula a pomocí výtvarného projevu dnes dokáže pracovat se sociálně slabšími.
Jak v praxi vypadá druhý okruh?
Snažíme se propojovat zdejší příhraniční oblasti. S polskou stranou máme velmi nadstandardní vztahy. Lidé z UNESCO centrum initiatives ve Wroclavi se stali našimi přáteli. Všichni se navštěvujeme a dokonce mezi námi vznikla vlastní česko-polská řeč, které s nadsázkou říkáme Poláczek. V německém příhraničí máme také několik partnerů, ale není to tak snadné. Saská krajina se potýká s odlivem lidí. Ti, co zůstali, většinou řeší jiné problémy. V rámci snahy o propojování regionů jsme spustili Portál Ilovenisa.eu, kde se snažíme integrovat, co nejvíce českých, polských a německých organizací. Na stránkách vyvěšujeme nejen novinky, ale i informace o akcích. V dalším plánu máme realizaci certifikací. Kdo osvědčení získá, bude mít právo na bezplatné umístění své reklamy na již zmíněných stránkách. Prověřené neziskovky ze tří států o sobě budou navzájem vědět, co kdo poptává nebo potřebuje.
A třetí?
Chceme se stále něčím inspirovat. Kdybychom vycházeli jen z našich myšlenek, nemuselo by to časem stačit a navíc by nám v nich mohl ujet vlak. Pořádáme mezinárodní projekty, kde se vzájemně vzděláváme. Příkladem by mohlo být loňské léto v Hrádku nad Nisou a projekt Mission Possible. Šlo o úspěšnou akci dvaceti čtyř účastníků z deseti zemí Evropské unie. Byla v ní nejen teorie, ale i praxe. V její druhé části účastníci zorganizovali happeningový den pro místní obyvatele. Vařilo se, sportovalo, došlo i na národní tance a všichni si mohli přímo v reálu sáhnout na výsledek své práce. Nyní v červenci budeme mít další praktický projekt, který se bude týkat otázky, jak skloubit živou knihovnu s jinými příhraničními projekty.
Ve své práci hodně rozvíjíte nápad s živou knihovnou, čím vás zaujala?
Od samého počátku se mi tahle myšlenka líbí, protože má ohromný potenciál. Vidím to i na své práci učitele. Na poslední živé knihovně nemohla chybět ani má třída a myslím si, že si z ní všichni odnesli něco pozitivního. Po návštěvě studenti dostali za úkol napsat reportáž. Každá práce byla moc hezká, ale jedna o seniorce mne vyloženě nadchla. Pisatele zážitek s ní natolik inspiroval, že by chtěl i nadále pracovat s živými příběhy. Ústní historie by se podle mne měla podporovat. Například při výkladu o komunismu své žáky často posílám za rodiči a prarodiči. Když potom uslyší, co všechno zažili, přiblíží jim to dějiny lépe než deset učebnic.
Co se už povedlo a co chystáte okolo dobrovolníků?
Sleduji s uspokojením spolupráci mezi neziskovými organizacemi. V loni jsme založili web dobrovolnikvlbc.cz, kde přímo budujeme komunitu regionálních neziskovek. V září se také chystáme spustit volně dostupnou databázi dobrovolnických aktivit. Pokud na ní někoho dobrovolnická práce osloví, může si ji na sedmdesát dva hodin vyzkoušet. Zájemci se v nabídce setkají například s možností pomáhat při kulturních akcích, v nemocnici nebo při čistění krajiny.
Dalším vaším cílem jsou tabuizovaná témata, jaká jsou největší tabu v naší současné společnosti?
Možná, že hlásit se otevřeně k bourání stereotypů. Podle mne je riskantní vůbec něco takového pronášet. Přitom jde jen o obyčejný strach z jinakosti a neschopnost nebo nechtění se podívat sám na své vlastní myšlení ve stereotypech. Uvedl bych třeba bezdomovectví. Lidé člověka bez domova klidně nechají zemřít vedle sebe s myšlenkou, že si stejně za to může sám. Ve většině případů ale nemusí mít pravdu. Proto nabízíme projekt Komu zvoní hrana, který se zabývá sociálním vyloučením. Na základě příběhů jednotlivých lidí pořádáme ve školách interaktivní workshopy. Zúčastnění se na nich dozvědí nejen, jak může být snadné domov ztratit, ale i jak správně sestavovat rodinný rozpočet, jak trávit volný čas a v čem se dál rozvíjet.
Už jste se toho trochu dotknul, ale přesto se zeptám, jaký máte názor na současné společenské klima?
Myslím si, že narůstá problém intolerance lidí jeden k druhému, ale má to i druhou stranu. Při své dobrovolnické práci v LOSu vidím také početnou skupinu lidí, kteří s tím chtějí něco dělat. Teď jde jen o uchopení věci za správný konec. Pokud by se všichni zradikalizovali, zanikne střed, na kterém by se mohli názorově setkat.
Snažíte se také mladé lidi povzbudit, aby se více zajímali o okolní politické dění, jakou formou?
Otevíráme komunikační kanál mezi mládeží a zdejšími politiky. Nedávno proběhla například diskuse Worldcafe v rámci projektu Hraje se o náš kraj. Na plátno jsou promítány okruhy témat a zájemci mohou posedět patnáct minut s jedním politikem. Je to trochu variace na živou knihovnu, s rozdílem, že tady si vše, co slyší, zapisují na papírové ubrusy. Vzniká tím spousta inspirace. Nejen pro samotné účastníky, ale i pro ostatní, kteří si vše přepsané z ubrusů mohou přečíst na našich webových stránkách. Rozhovor u kavárenského stolku má navíc neformálnější ráz. Velmi mne i těší, že naši komunální představitelé mají o podobné diskuze zájem a dokazují, že politika nemusí být jen monstrózní dění, kterému nikdo nerozumí.
Jak by měla Liberecká občanská společnost vypadat za deset let?
V mém snu je to otevřený prostor, kde se mohou všichni setkávat. Za prvé, je to kavárna s knihovnou, ve které se mohou pořádat přednášky i výstavy mladých umělců. Za další, bych rád propojil formální vzdělávání s neformálním. K většině škol by mohla být přidružena i nezisková organizace. Zajišťovala by jí nadstavbu, jako například výměnné pobyty nebo stáže některého ze zahraničních učitelů. V neposlední řadě by měl v čele naší společnosti stát již někdo jiný, plný energie a mládí. Sebe bych pak mohl omezit na supervizi a předávání zkušeností z pozice člena.
Antonín Ferdan
• Současný předseda LOS - Liberecké občanské společnosti, o. s. se narodil v roce 1987 v Třebíči.
• Vystudoval Technickou univerzitu v Liberci.
• Pracuje jako pedagog na Střední odborné škole gastronomie a služeb v Liberci.
• Mezi jeho největší koníčky patří rodina a nedávno narozený syn.
• Píše poezii a povídky, za které obdržel i několik cen.
• Rád čte knihy filozofie, sociologie, pedagogiky, ale i beletrii.
• Rekreačně si rád zahraje fotbal nebo volejbal.
