Měli by diváci vaší novinky znát i váš film Učená pře aneb Můj pohlavní život z roku 1996, který obsahuje stejné postavy v jiném věku?
Mladí herci ze Tří vzpomínek ze mě měli respekt a ptali se, jestli se mají na Učenou při podívat. Řekl jsem jim, že rozhodně ne, že chci natočit něco nového. Učenou při jsem režíroval, když ještě nebyli na světě, a byl to film mojí generace. Tři vzpomínky jsou filmem pro jejich generaci.
Proč jste se ke vztahu Paula a Esther po skoro dvaceti letech rozhodl vrátit?
V Učené při na začátku vypravěč mluví o tom, jací ti dva budou, až jim bude třicet. Že půjde o pár, který je spolu už deset let a už deset let si nerozumí. Jejich vztah byl katastrofa, zároveň se ale potřebovali, aby se z nich stalo to, čím jsou. Tohle téma mě zajímalo. K tomu jsem ve Třech vzpomínkách viděl i další motiv, který se objevuje také ve filmu Lásky jedné plavovlásky. Setkají se dva lidi, ale zatímco jeden už je zaběhnutý ve velkém městě, ten druhý se tam ještě necítí dobře. To v Učené při nebylo. A tahle interakce mě také zajímala.
Proto jste před natáčením pouštěl štábu právě Lásky jedné plavovlásky?
Ano. Také z toho důvodu, že se mi tam moc líbí svěžest a neokoukanost mladých herců a zároveň jde o technicky zvládnutý, velmi vynalézavý film. To jsem chtěl ukázat technikům. Pokaždé, když se na Formanovy filmy dívám, zaujme mě jeho směs neotřelosti tématu a technické dokonalosti.
Jak se vám spolupracovalo s hereckými debutanty? Zvlášť postava Esther musela být pro Lou Roy-Lecollinetovou dost náročná.
Jestli Lou dokáže interpretovat Esther, jak jsem chtěl, představovalo největší výzvu celého filmu. Myslím ale, že se jí to podařilo dokonale. Musela ztvárnit dívku, která se na střední škole cítí jako na piedestalu, má několik nápadníků a když přijde láska, po níž toužila, změní se v zranitelnou bytost, jež se ke svému sebevědomí už vrátit nemůže. Otázkou pak zůstává, jestli ji láska posiluje, nebo je to spíš její slabost, jestli ji posouvá do pozice hrdinky nebo trapnosti. Esther je neotesaná, ale postupně zabírá místo jako holky, co se roztahujou v posteli. Vejde do Paulova života a vyplní tam veškerý prostor. A postupně zaplní i celý film.
Jste známý, že před natáčením nezkoušíte. Musel jste začínajícím hercům hodně vysvětlovat, co jejich postavy cítí?
Zkouším nerad, protože jsem hodně pověrčivý a mám strach, že pokud by herci byli dobří během zkoušek, už by nebyli dobří během natáčení. Takže to dělám tak, že se inspiruju jinými filmy. V tomto případě například dramatem Clinta Eastwooda Bird o Charliem Parkerovi, tam také najdete pár, který je tvořen protějšky a který si je nevěrný. Vypůjčím si odjinud scénu, trochu ji přizpůsobím a pak s herci pracuju v těchto ukradených scénách, abychom navodili atmosféru. Beru to jako trénink. Při natáčení poté zkouším využít všechny možnosti. Řeknu hercům, aby se u repliky nejdřív smáli, pak plakali, abychom viděli, jaký druh scény z toho bude.
Jak prozrazuje už název, Tři vzpomínky obsahují tři výlety do minulosti. První se týká rodiny, druhý politiky a třetí lásky, té se pak věnuje většina filmu. Znamená to, že vám láska připadá v životě nejdůležitější?
Myslím, že to tak je. Sám Paul se definuje prostřednictvím dívky, která je o tolik jiná než on. Když dozraje do Mathieu Amalrica a posuzuje se, říká, že byl mužem, který nemiloval svou matku, ale který velmi nešikovně miloval Esther.
S Mathiem Amalricem spolupracujete často. Čím je pro vás speciální?
Do každé role se na 100 % položí, nemá strach jít do dramatických poloh, je velmi emotivní. Zároveň si ovšem dokáže zachovat smysl pro humor. Třem vzpomínkám dokázal vtisknout melancholii, ale když se na konci jako Paul hádá se svým dávným kamarádem, je až burleskně vzteklý. Málokterý herec ve Francii umí snoubit tyto dvě polohy. Francouzští herci se buď vyjadřují příliš interně, nebo příliš extrovertně. Amalric je podle mě pro francouzské herectví něco, jako byl Mastroianni v 60. letech pro italský film. Nepoužívá zlou ironii, ale dokáže se vysmívat sám sobě a k tomu svou postavu opatřit emotivností.
Na Festivalu francouzského filmu se v předpremiéře kromě Tří vzpomínek hrálo i Amalricovo Turné. Jak se vám váš oblíbený herec líbí jako režisér?
Mám rád všechny jeho filmy, nejlepší jsou podle mě Stade de Wimbledon a právě Turné. Je velmi příjemné pracovat s tak nadaným režisérem. Když jsem se s Mathieum setkal a chtěl jsem, aby hrál v Učené při, říkal mi, že přece není herec, že je technik, režisér. Odpověděl jsem mu, ať to nechá na mě, že si s tím poradím. A potom se stal hercem, kterým je dosud. Předtím vůbec hrát nechtěl.
Když spolu pracujete tak často, všiml jste si, že by vás Mathieu Amalric nějak napodoboval a měnil postavy ve vaše alter ega?
Ano, to asi dělá. Když se ho novináři ptali, jak dokázal být tak skvělý v Polanského filmu Venuše v kožichu, říkal, že to není nic těžkého, stačí napodobovat režiséra. My už se známe dlouho a rozumíme si takovým způsobem, že když neví, jak má něco zahrát, požádá mě, abych mu to předvedl já. Potom mi řekne, že jsem ho imitoval. Já odvětím, že on imituje mě. Takže už vlastně nevíme, kdo koho napodobuje.
Předpokládám, že mladé herce jste nehledal podle fyzické podobnosti ke starším představitelům Paula a Esther, Mathieu Amalricovi a Emmanuelle Devosové.
Ne. Já hledám herce na základě podobnosti k postavě, ne k hercům, kteří stejnou roli hráli předtím. Jak Lou, tak Emmanuelle se podobají Esther. Obě dokážou být ošklivé i krásné, ač každá jinak. Lou má moc velké oči a tváře, je jí příliš moc, ale je to tak akorát pro moji kameru. Emmanuelle má zase jemnou pleť, chytá do sebe veškeré světlo a dokáže vyplnit obraz. I Quentin Dolmaire a Mathieu Amalric jsou si v něčem podobní, co se týče emocí, a v tom se podobají i Paulovi.
Tři vzpomínky měly premiéru letos v Cannes, kde se vaše filmy hrají pravidelně. Jaký význam má pro francouzský film premiéra na tomto významném francouzském festivalu?
Když se tam rozhodnete promítnout svůj film, vystavujete se velké polemické kritice. Když jsem v Cannes uváděl svůj první snímek La Sentinelle, novináři se hádali už v sále. Na tiskovce se mě hned někdo zeptal, jestli se nestydím, ukazovat tady takový film. Než jsem stačil odpovědět, už ho umlčel jiný novinář, který měl jiný názor. Kritika je tam velmi ostrá, což nahání strach. Nicméně Cannes má dvě neocenitelné výhody. Za prvé to je hezký dárek pro vaše herce, protože místní publikum je velmi obdivuje a věnuje jim pozornost. Za druhé díky uvedení v Cannes se mé filmy mohly dostat do světa, do Ameriky, Číny, do Česka. V Cannes svůj film mezinárodně vystavíte. Polemika trvá měsíc, pak se můžete dočkat obrovské satisfakce.
Je velký rozdíl, pokud film běží v Cannes v hlavní soutěži jako většina vaší tvorby nebo ve vedlejší sekci jako letos Tři vzpomínky?
Pro mě to zas tak velkou roli nehraje. Omlouvám se, ale já jsem spíš praktický člověk, takže mi přijde důležitější, komu se film podaří prodat, než v jaké sekci se promítá. Tři vzpomínky vzali do sekce Čtrnáctideník režisérů a podařilo se nám je prodat dobrému distributorovi do USA, kde je hodně diváků. To se kolikrát z hlavní soutěže nepodaří.
Autorka je spolupracovnicí redakce
