Zuzanu Schindlerovou zná v Bašce mnoho lidí. Zatímco většina z nich chodí do práce nebo do školy, ona objíždí atletické závody po celém světě. Letos startovala na mistrovství světa v Berlíně a na evropském šampionátu do třiadvaceti let. Loni okusila atmosféru olympijských her v Pekingu.
Kde jste po náročné sezoně odpočívala?
Jsem moc ráda, že jsem mohla dovolenou trávit doma v Bašce. V Praze mám pokoj o rozměrech tři krát tři metry. Tady mi to vyhovuje. Na nějaké cestování nemám vůbec náladu. Toho jsem si v sezoně užila až nad hlavu.
Vrcholem sezony bylo mistrovství světa v Berlíně. Jak na závod s odstupem času vzpomínáte?
Už to sice není tak čerstvé, ale určitě si ten závod dobře pomatuju. Na světový šampionát se jen tak nezapomíná. Před závodem jsem se cítila dobře. Čekalo se ode mě přece jen víc. Bohužel to dopadlo trochu jinak, ale takový je sport.
Co se od vás očekávalo?
Následovala jsem kariéru Barbory Dibelkové, která byla před čtyřmi lety třetí na mistrovství Evropy. Následně i pátá na mistrovství světa. Jelikož jsem na evropském šampionátu do třiadvaceti let v Kaunasu byla dokonce druhá, tajně se doufalo v nějaký lepší výsledek. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsem byla pod takovým mírným tlakem. Na mistrovství světa je však konkurence daleko větší. Ostatní závodnice jsou o dost starší než já. V mé věkové kategorii jsem byla, tuším, čtvrtá na světě. Mluvilo se o první desítce. Já jsem byla opatrnější a říkala, že budu spokojená s šestnáctkou. Nakonec se z toho vyklubalo devatenácté místo.
Proč to nebylo lepší?
Připravená jsem byla líp než před Evropou, ale byla jsem už hodně unavená. V nohách jsem měla spoustu závodů. Navíc nejsem tak vyzávoděná. Barbora Dibelková závodila od třinácti let. Dělala i triatlon. Já jsem začala až v osmnácti, devatenácti letech. Předtím jsem dělala atletiku spíš jen tak pro zábavu. Na Evropě jsem šla ze začátku volněji a ke konci jsem do toho dala všechno a vyšlo to. Na světě už bylo tělo hodně unavené. Už se mu asi nechtělo hrabat. Navíc bylo obrovské vedro. Byly to doslova galeje, ale na to se nemůžu vymlouvat. Podmínky měly všechny závodnice stejné. Nakonec jsem ze závodu vytěžila maximum, protože jsem v posledním kole předešla tři nebo čtyři holky, takže jsem se dostala do první dvacítky.
Jak se na takový vrchol sezony připravujete?
Není to otázka jedné sezony. Dělám to už tři a půl roku na vrcholové úrovni. Ještě v říjnu a listopadu se více méně odpočívá. V rámci toho se dělají běžné aktivity, takže člověk se pořád hýbe. Na konci listopadu se začne jezdit na soustředění do hor a trénuje se objem až do února. Trénují se kvanta kilometrů jak chodecky, tak na běžkách, ale také v bazénu. Do toho samozřejmě nějaká regenerace. Trénuje se minimálně dvoufázově. Tím, že jsem začala závodit už v březnu, tak jsem nestihla natrénovat nic než objem. Potom se začne trénovat kvalita, technika. Když začne sezona, tak se už pak připravuju od závodu k závodu. Až do května jsem pak závodila, takže už jsem neměla čas trénovat. Nějakou dobu jsem i jezdila na kole, protože jsem měla problémy s klenbou. V červnu a červenci jsem jezdila na soustředění. Vždycky to byly dvoutýdenní cykly před závody. Na soustředění se vždycky makalo, pak přišel na řadu závod, po kterém jsem zase jela na soustředění. Takovým způsobem to probíhá každý rok.
Loni jste byla na olympijských hrách v Pekingu. Čím se od sebe obě akce lišily?
Moc se to srovnávat nedá. Olympiáda není jen atletika. Je na ní mnoho dalších sportů. V Pekingu jsme bydleli v jedné obrovské vesnici. V domech jsme byli ubytovaní po jednotlivých národech, takže jsme nebyli moc v kontaktu s ostatními závodníky. Potkávali jsme se sem tam na ulici, ale ne v jednom domě. Na mistrovství světa bydleli všichni sportovci ve dvou hotelích. Bydleli jsme s jamajským týmem, australským, finským, ruským. Byli tam s námi i Němci, takže jsme se neustále potkávali a zdravili. Člověk pozná, že to jsou úplně normální lidi. Je to hezké si to zažít. V tomhle bylo mistrovství světa kontaktnější než olympiáda. Ta zase byla perfektně zorganizovaná. Bylo poznat, že se na ni Číňané velmi dobře připravili. Bylo to takové monstróznější.
Máte mezi atlety nějaké kamarády?
My chodkyně jsme většinou separované. Přece jen chůze se chodí mimo stadion, takže s ostatními atlety nepřicházíme tolik do styku. Jako chodci se však skoro všichni navzájem známe. Zdravíme se a normálně se spolu bavíme. Takže mám kamarádky v Austrálii, Polsku nebo Španělsku. Ostatní atlety, především české, jsem měla možnost poznat díky tomu, že jsme společně bydleli na světovém šampionátu v Berlíně. Dostala jsem se víc mezi ně. Určitě je to příjemný pocit. S cizíma se člověk taky seznámí. Nemůžu však říct, že bych někoho znala víc než ostatní.
Ale v hotelu na patře s vámi bydlel jamajský tým, ne?
Ano. Třeba s Asafou Powellem jsem poprvé mluvila, když potřeboval uklízečce vysvětlit, ať přijde uklidit jeho pokoj o deset minut později. Tak jsem mu pomáhala přeložit do němčiny zehn minuten. Jinak jsme se potkávali hlavně v jídelně. Než jel na finále štafety, tak mě na chodbě zastavil a ptal se, jestli se půjdu podívat na stadion. Pak mě dokonce více méně pozval na rande. Ptal se, jestli se večer může zastavit. Nakonec to nevyšlo, protože vyhráli a večer šli s týmem oslavovat. Takže můžu říct, že mě balil Asafa Powell. Byl skromný, milý, naprosto v pohodě. Nehrál si na žádného borce.
A co Usain Bolt?
S ním jsem moc nemluvila. U něj je to hodně těžké. Každý ho zastavuje a chce se s ním fotit. Snaží se být v pohodě, ale je znát, že ho to obtěžuje. Je to však pochopitelné. Sebevědomí z něj doslova srší. Je to takový borec. Ale na druhou stranu, má na to výsledky. Je přece nejrychlejším člověkem planety.
Kamarádi a hlavně rodina vám jistě hrozně fandí…
To každopádně. Nějaké informace, jak to tady vypadá, když závodím, mám. Například z loňské olympiády. Závodilo se ve tři ráno našeho času. Rodiče nemohli být přímo v Pekingu. Uspořádali tak velkou akci na zahradě. Sešlo se tu asi čtyřicet lidí. Bylo tady velké plátno. Komentovali závod, skákali do bazénu. Všichni vehementně fandili. Měli česká trička a vlaječky na obličejích. Prožívali to mohutně. Viděla jsem z toho nějaké záznamy. Mamka dokonce brečela. Byla jsem moc šťastná, že jsem rodičům udělala takovou radost. Bylo znát, že jsou na mě hrdí, že jsem to tak daleko dotáhla.
A do toho všeho ještě školní povinnosti…
Mám za sebou tři roky na ekonomce na Vysoké škole ekonomické v Praze. V zimním semestru mám hodně náročných předmětů a v tom letním mě čeká bakalářské práce. Věřím, že všechno zvládnu. Určitě chci studovat ještě dál. Školu studuju prezenčně, bez individuálního plánu. Když už potřebuju, tak zajdu za vyučujícím a na rovinu mu řeknu, že budu chybět a proč. Většinou mi vycházejí vstříc. Určitě toho ale nezneužívám.
Na kamarády asi moc času není, že?
To je věc, která mě hodně trápí. Kamarády, které mám tady v Bašce, vidím jednou za tři měsíce. Některé jednou za půl roku. Obyčejnější přátelství, taková ta školní, musejí jít stranou. Dříve mě to hodně trápilo, ale už jsem se s tím nějak srovnala. Pochopila jsem, že člověk nemůže chtít všechno. V Praze mám taky nějaké kamarády, ale ani na ty nemám moc čas. Sice mi často píšou, ať s nimi někam jdu. Když ale trénuju, tak si nemůžu dovolit vymetat bary. Kamarádi si už přece jen zvykli. Ví, že když můžu, tak se jim ozvu.
