Bedřišce Kulhavé bylo patnáct let, když si vyběhla svůj první pohár na závodech v Ústí nad Labem. Tehdy byla ještě daleko od toho stát se atletickou legendou. Až o deset let později se stala mistryní republiky a v roce 1960 se postavila na osmisetmetrovou trať na olympiádě v Římě. Začátkem prosince oslaví osmdesátiny a sport je stále jejím životem.
Kam jste jela nedávno v neděli v půl osmé ráno? Viděla jsem vás a vašeho manžela na peronu ústeckého hlavního vlakového nádraží.
To si nevzpomínám. Kam bychom mohli jet? S důchodci jezdíme každou neděli na výlet a ve čtvrtek chodíme na vycházky. Jezdíme vlakem, musíme využít režijek, dokud je máme.
Máte oblíbené výletní místo?
Ráda jsem jezdila do Jetřichovic. Tam jsme měly jako dorostenky v letech 1947 a 1948 sokolský tábor. Mariánská vyhlídka, Rudolfův kámen, Loupežák. Před třemi roky jsem navrhla manželovi, že bychom mohli zkusit ty vyhlídky udělat. Když jsem na nich byla poprvé, bylo mně sedmnáct let, ale i po tolika letech jsem kopce vyšlápla.
Vedla jste si záznamy o počtu uběhnutých kilometrů. Vedete si i nachozené kilometry?
Ne, nepočítám je. Chodíme s důchodci, vede nás Miloslav Draxl, bývalý turista, kterému je dvaaosmdesát a stále drží krok. Mně bude vlastně také osmdesát, ale člověk to nějak neeviduje.
Pohyb a sport, to je váš život. Jste pořád v dobré kondici?
Bolí mě koleno. Loni v listopadu jsem byla na operaci. Deset let jsem měla umělý kloub, ale začalo mně vybočovat koleno, udělali mi proto nový kloub, pořád bolí. Jsem z toho nešťastná, ale chodím. Jakmile člověka něco bolí, nesmí se tomu poddávat. Občas si zacvičím, v pokoji máme ribstoly.
Na to, kolik vám je let, dobře vypadáte, čím to?
Starosti hodím přes palubu, beru to tak, jak to je. A pořád mám pohyb. Když je dům, máte stále co dělat, včetně práce na zahrádce.
Uvědomujete si, co jste ve sportovním životě dokázala a jak jste slavná?
Ani si to neuvědomuji. Ale měla jsem radost ze čtvrtého místa v anketě Největší Ústečan století. To bylo v prosinci 2006. Kdysi sláva, teď už tráva. Ale víte, co mě vždy potěší? Když jdeme na výlet a lidi se ohlížejí, poznávají mě. Nejste vy náhodou…? ptají se. Jednou jsme šli na Sněžku a proti nám děti na školním výletě. Učitel po mně koukal, říkám si, ten mě asi zná. Tak jsem se po deseti metrech otočila a on náhodou také. Že jste to vy? Poznal mě.
Označují vás jako ústeckou atletickou legendu nebo také olympioničku. Co vám víc lichotí?
Dostat se na olympiádu je odměna za tu dřinu. A zvlášť za našich časů. Tehdy jsme byli rádi za stisk ruky.
Co považujete za svůj první velký úspěch?
Před mým prvním mistrovstvím republiky v roce 1956 v Gottwaldově jsem měla takový strach! Bylo nás tam šest, čtyři z Prahy, jedna z Gottwaldova a já z Ústí. Marie Matesová z Prahy vždy vyhrávala. Řekli mi, že s ní budu spát na pokoji. To snad není možné, pomyslela jsem si. V noci pršelo, byla bouřka. Tak je to dobré, radovala jsem se, závody asi nebudou. Ale ráno se udělalo hezky a závody se konaly. Soupeřka se zajímala, co si vezmu na nohy, jestli tretry, nebo maratonky? Já valila oči, měla jsem jedny tenisky. Když jsme šly na start, ona vyběhla, měla náskok a pak se vzdálenost mezi námi snižovala a já běžela a už jsem se o ni nestarala. Doběhla jsem do cíle jako první.
S číslem jedenáct?
Číslo si už nepamatuji, ale s jedenáctkou to byl běh Rudého práva pět set metrů kolem spořitelny na Mírovém náměstí v Ústí. Zrovna nedávno jsem hledala pohár, nebyla jsem si jistá, v jakém roce to bylo. Myslela jsem, že v roce 1945, ale bylo to o rok později. To je můj úplně první pohár. Je na něm napsáno „Propagační běh Rudého práva, dívky Ústí nad Labem 46“. S jedenáctkou jsem startovala, a vyhrála, ještě v Německu na Harbigově memoriálu.
Takže jedenáctka je vaše šťastné číslo?
Vždy jsem byla spíš na třináctku a na sedmičku.
Vsadila jste si někdy tato čísla třeba ve sportce?
Sázel manžel. Radila jsem mu, aby vsadil jedenáctku a jednadvacítku, to byla zase lehká atletika. A sedmičku taky.
A přinesly vám někdy výhru?
Ne, ne. Byli jsme jen přispívající.
Dělala jste gymnastiku, jezdila na kole, lyžovala, ale atletika u vás vedla.
Tenkrát to byly Dukeláky a Sokolováky a teď to jsou biatlony letní a zimní. Mám šest přebornických titulů, třikrát jsem vyhrála v zimě a třikrát v létě.
Celá vaše rodina je sportovně založená. Dcera Jana byla dvakrát na zimní olympiádě.
Několikrát vyhrála Sokolovák i Dukelák, asi dva až tři roky lyžovala za Liberec. Z Bulharska se v roce 1993 vrátila jako mistryně světa v biatlonové štafetě.
Jaké to bylo, pracovat jako slavná československá reprezentantka v pekárně?
Začala jsem pracovat v hrbovické pekárně, v balírně, balili jsme tam čajové pečivo a perníčky. Později jsem se starala o chod závodní kuchyně, měla jsem na starosti učně, jezdila jsem s nimi do pekáren v Trmicích a v Krásném Březně a doprovázela je na lyžařské závody. To mě hrozně bavilo.
Máte ráda sladké?
Ano, mám.
Pečete ráda?
Peču. Teď jsem upekla čokoládovou buchtu, to šlo rychle. Abych stála dlouho u plotny, na to moc nejsem. Maminka mi vždy vytýkala, že nemám zájem o vaření. Říkala jsem, mami, až to budu potřebovat, tak se to naučím.
Jak se v zaměstnání tvářili na vaše sportování?
V práci mně vycházeli vstříc, uvolňovali mě na závody a fandili mi. I sousedé z Kolonky. Házeli mi do schránky výstřižky a fotografi e z novin.
Kolik máte ve sbírce fotografií?
Několik stovek, přesně je nemám spočítané, v šesti albech i mimo.
Váš muž Jan je také sportovec?
Poznali jsme se na hřišti v Bílině, odkud pochází, na krajovém utkání. V roce 1958 jsem se vdávala, v roce 1962 se narodil syn Pavel a o dva roky později dcera Jana. Máme dvě vnučky, dvacetiletou Barborku a patnáctiletou Nikolku, a čtyřletého vnuka Theodora. Svatbu jsme tajili. Druhý den jsme jeli na závody do Kolína. Koho přihlašuješ, ptali se mě, když jsem nahlásila místo Müllerová Kulhavá. Včera jsem měla svatbu, prozradila jsem. Pak jsme měli ještě druhou sranda svatbu v Sokole v Předlicích, kam jsem chodila cvičit. Můj osobní trenér Jiří Hynek a tamní pošťák Josef John se převlékli za faráře a znovu nás oddali, projeli jsme se po tělocvičně na vozíku pro žíněnky, závodili o koláče. Byla to legrace.
Slavili jste zlatou svatbu?
My na slavení moc nejsme. Mně alkohol nechutná, muž si dá někdy víno. Když se sejdeme s důchodci, připiji si a manžel to dopije. Mám ráda vaječný koňak, ale mlékový, který jsem si dělala sama.
Nežárlil manžel na vaše sportovní úspěchy?
Ne, ani ho to nenapadlo, on byl také dobrý.
Bylo to pro vás asi hodně náročné OE slavná sportovkyně, zaměstnání, děti…
Ano, ale měla jsem babičku. Když děti povyrostly, brali jsme je na stadion.
Když se ohlédnete za vaší sportovní kariérou, co se vám okamžitě vybaví?
Největší radost jsem měla z československého rekordu na stadionu v Houšťce. Ani nevím, jestli se to někde psalo. Jeli jsme na meziměstské utkání Stará Boleslav OE Ústí. Tenkrát byl československý rekord v běhu na osm set metrů dvě minuty a jednadvacet vteřin. Vedoucí ústecké atletiky Viktor Lukeš mi říká, že bychom se mohli pokusit o nový československý rekord. Ale musely se sejít nejméně tři závodnice. Přihlásily se proto dvě výškařky Slávka Zvárová a Jaroslava Povejšilová. Vyběhly, byly ode mě asi padesát metrů, já za nimi. Slyším, jak jeden kluk volá: Přidej, přidej, už je to kousek do cíle. Holky to vzdaly, já jsem fofrovala, bylo to za dvě minuty a osmnáct vteřin.
* Máte někde schované běžecké boty?
Někde je mám, ale nevím kde. Naposledy jsem je vezla do televize, kam mě pozvali do pořadu s Petrem Vichnarem. Jsou to zelené adidasky, které jsem si vyžebrala na olympiádě. Ale doslova vyžebrala. V jednom stánku, kde rozdávali sportovní věci. Nikdy předtím jsem žádné značkové kové boty neměla. Běhala jsem v nich pak dvacet let. Aby mi vydržely a nepoškodila nepojela jsem je, lepila jsem na ně náplasti. A ještě jsem si přivezla tašku Adidas. Zrovna nedávno, když jsem jela za dcerou, viděla jsem jednu dívku s podobnou taškou. Tak jsem si vzpomněla na tu svoji římskou olympiádu.
Kolik vlastně máte medailí? Na různých místech, kde se o váš píše, uvádějí různá čísla. Šestadvacet, osmadvacet, devětadvacet.
Mám osmadvacet medailí a mistrovských titulů v atletice.
Když se vám někdy náhodou něco nepovedlo, oplakala jste to?
Ne. Ale dodnes mě mrzí jeden přebornický závod ve Znojmě, protože jsem mohla mít devětadvacátou medaili. Žádný svůj čas jsem si nepamatovala, ale tento ano. Přespolní běh na tři kilometry za devět minut a čtyřiačtyřicet vteřin. Už jsem se viděla v cíli, ale Krista Junková vyhrála. Vím, že jsem byla lepší. Pak o mně říkali: Běžela jak laň a prohrála o dlaň.
Pořád se usmíváte. Býváte někdy smutná?
Když jsem musela ležet po operaci kolene. Ale obveselovala jsem pacienty.
Jste ústeckou patriotkou. V Předlicích bydlíte od malička.
Tady asi od pěti let. Předtím jsme bydleli v nedalekém domě, kde byly hrubé schody, tady byly hladké. Maminka mně vyprávěla, že jsem po nich nechtěla chodit, protože klouzaly a já z nich padala a měla odřená kolena.
Vy jste byla za svobodna Müllerová, příbuzná herce Vlada Müllera.
Jsem sestřenice otce herce Vlada Müllera, ten herec byl prabratranec a jeho syn, zpěvák Richard, je tedy můj praprabratranec. Vlado tady měl v přízemí babičku a jednou u ní trávil prázdniny. Hráli jsme si na dvoře. Pamatuji si, jak jsme gumičkami stříleli do růžiček.
Bedřiška Kulhavá v číslech
Bedřiška Kulhavá je známá tím, že si svou atletickou kariéru pečlivě evidovala. Má tak přehled kolik toho naběhala.
Do roku 1985 se zúčastnila 641 závodů, z toho 92 mezinárodních.
Celkem startovala do 1009 běhů.
Bez rozcvičení naběhala v závodech 794 076 metrů.
Má za sebou celkem 2795 tréninků.
V tréninku uběhla 8463 kilometrů.
Tréninkem strávila 4735 hodin.
Čtyřikrát se zúčastnila Veteraniády, v roce 1979 mistrovství světa veteránů v Hannoveru.
Do roku 1992 běhala přespolní běhy.
