„Australanka“: Mám adrenalinovou práci

Přes celý svět, tam a zase zpátky, cestovala čtyřiatřicetiletá Radka Vystavělová, aby se nakonec zase vrátila k rodině a našla povolání, o kterém se jí v Česku ani nesnilo. „Přímo v popisu práce mám několik adrenalinových zážitků za měsíc. Slaňování útesů, plížení jeskyněmi, práce ve výškách,“ vyjmenovává Vystavělová.

Pocházíte ze Zlína, ale dlouho jste žila s rodinou v Austrálii. Jak jste se tam dostali?

Naše rodina emigrovala do Austrálie v roce 1986. Bylo mi devět let a sestře osm. Cesta byla rychlá. Rodiče mě jednoho dne po návratu ze školy čekali s kufry v autě a řekli, že jedeme na dovolenou. Vůbec mi tehdy nepřišlo divné, že nás rodiče berou ze školy uprostřed týdne. Půl roku jsme bydleli v utečeneckém táboře. V té době už v Austrálii žila sestra mojí maminky.

První měsíce v Austrálii asi nebyly jednoduché?

Začátky byly náročné hlavně pro rodiče. Našli si ale brzo práci v jedné továrně a my jsme začaly chodit do školy pro emigranty. Důležité bylo naučit se rychle anglicky. A protože se děti učí rychleji než dospělí, vyplňovala jsem například už v deseti letech formuláře na hypotéku.

Kdy a proč jste se vrátila do České republiky, konkrétně do Zlína?

V roce 2000. Původně jsem přijela jen na tři měsíce navštívit babičku. V Austrálii jsem studovala univerzitu a ve Zlíně jsem si chtěla jen odpočinout. Kamarádka mě ale zavedla na svoje kurzy angličtiny, kde mě napadlo, že bych ráda vyzkoušela lektorskou práci. A tak jsem se rozhodla pro radikální životní změnu. Odjela jsem do Austrálie vyřídit formality, získat certifikát na výuku angličtiny, a hned odletěla zpět do Česka. Nakonec jsem ve Zlíně zůstala do srpna 2010.

Celou tu dobu jste učila angličtinu?

Jen prvních pár let. Pak jsem dostala nabídku ze zlínského magistrátu z oddělení zahraničních vztahů, kam jsem nastoupila. Po roční pauze, kdy jsem odjela pracovat do Španělska, jsem se na radnici vrátila a pracovala na oddělení cestovního ruchu. Řešila jsem organizační záležitosti, pořádala akce, trhy na náměstí a podobně. Dá se říct, že jsem tady odhalila své silné stránky a po návratu do Austrálie jsem měla jasno, co chci dělat.

Takže další cesta přes celý svět, tentokrát zpátky do Austrálie?

Po deseti letech ve Zlíně jsem se opět ocitla na křižovatce. Vrátit se zpět za rodinou a zkusit něco nového, nebo zůstat ve Zlíně? Dlouho jsem o tom přemýšlela. Nejvíc jsem se obávala, jestli najdu v Austrálii dobrou práci, jestli mi bude vyhovovat myšlení a životní styl Australanů, protože už jsem přece jen byla zvyklá na českou mentalitu. Nakonec jsem v srpnu 2010 sbalila věci a odletěla do Adelaide. Návrat ztracené dcery, oslovila mne maminka na letišti, když mě poprvé objala.

Jak jste si znovu zvykala na Austrálii?

Začátek byl hodně těžký. První týden se mi hrozně stýskalo. Hlavně po přátelích, po české přírodě. Čas ale všechno zahojí. Kontaktovala jsem svoje bývalé kamarádky, začala chodit do společnosti. Hodně času jsem věnovala hledání práce. Absolvovala jsem několik pohovorů, než jsem objevila inzerát, který mě hned zaujal. Před pohovorem jsem byla nervózní, protože jsem práci hodně chtěla. Dokonce jsem si trénovala rozhovor doma před zrcadlem. Nakonec jsem z pětadvaceti uchazečů konkurz vyhrála.

Co tedy děláte?

Pracuji pro národní společnost Protector Alsafe a kromě jiného se zabývám různými bezpečnostními kurzy pro veřejnost, státní organizace, kluby, firmy a podobně. Starám se o to, aby všechny naše kurzy proběhly, jak mají. A to z hlediska legislativy, správného vybavení, přihlášek, a poté účtování všech studentů. Mám na starosti všechny kurzy, které se konají na území Jižní Austrálie. Pracuji velice úzce s pěti instruktory, kteří kurzy vedou.

Jaké kurzy pořádáte?

Například pro elektrikáře, kteří pracují ve velkých výškách. Potřebují vědět, jaké bezpečnostní prvky používat, jak se pohybovat ve výškách, jak se přivazovat. Dostanou vlastně takovou malou horolezeckou průpravu. Další kurzy jsou třeba pro lidi, kteří musí občas pracovat v úzkých prostorách s kyslíkovou maskou. Účastní se ho i horníci. A jelikož musím vědět, co všechny kurzy obnášejí a co mám zákazníkům říkat, všechny jsem je absolvovala.

Měla jste při některém pocit, že je nad vaše síly?

Asi nejtěžší byl kurz v úzkých prostorách. Musela jsem vlézt do úzkého tunelu s dýchací maskou, která měla páskou přelepené průzory pro oči. Do toho nám pustili silný dým a my museli v naprosté tmě a kouři najít figurínu vážící padesát kilogramů, a vyprostit ji ze stísněného prostoru, ve kterém jsme se mohli pohybovat maximálně po kolenou. Dramatičnost situace umocňovaly houkající alarmy. Měla jsem pocit, že jsem uvnitř shodila aspoň dvě kila, protože jsem vylezla úplně zmáčená potem. Jednotlivých kurzů se účastním i dál. Často pomáhám například s jištěním lan. Není to úplně součástí mé práce, ale baví mě to. A třeba jednou sama povedu nějaký kurz.

Stýská se vám po Česku?

Stýská se mi po Zlíně, po mých známých. Hodně mi chybí česká příroda. Moc ráda bych hodila batoh na záda a šla se projít po borovém lese. Ale domov mám teď tady. Taky mám pocit, že v Austrálii jsou lidé usměvavější. Možná je to tím sluníčkem.