Konečné stanice mají neoddiskutovatelné kouzlo. Ať už jsou to ty opuštěné, kam denně zavítá jen několik desítek lidí, nebo ty, kde se život prakticky nezastaví.
Mezi řidiči pochopitelně vedou zastávky, kde je rušno. „Můžeme si popovídat s kolegy, nenudíme se, je tu i lepší zázemí,“ říkají. Já jsem si naproti tomu oblíbila ty „zastrčenější“.
Sice je třeba zohlednit, že jsem se po nich pídila ve dne, ale nebezpečně jsem se necítila ani na jedné. Naopak. Třeba v Hnidousech jsem skoro zapomněla, že jsem ve městě a přistihla se, jak slastně vzpomínám na letošní letní dovolenou na horách, kde po silnici sotva projelo auto, natož autobus. Konečná zastávka je tam krásná a romantická. Ukrytá pod stromy hned vedle kostela svatého Mikuláše.
