Ani po desítkách let tvrdé práce nemají dost. Mezi karvinskými důchodci jsou takoví, kteří neřeší obtíže stárnutí a s chutí dál pracují.
Petr Wojnar
Karviná
Mohli by se svalit na gauč, pustit si televizi a čekat na vnoučata nebo pošťáka. Za poctivě odpracované roky by si odpočinek zasloužili. Mnoho jejich vrstevníků podobný životní styl dávno přijalo za normální. Oni však bačkor a domácího pohodlí moc neužijí. Chodí do práce.
Miroslav Zajíček má za sebou už skoro čtyřicet let lékařské praxe. Do důchodu mohl odejít v roce 2010. Nechtěl. Práce v traumatologické ambulanci orlovské nemocnice ho těší.
„Nemám pořád pocit, že patřím do starého železa. Navíc, nikomu tady neblokuji místo. V současné době nemám nástupce, který by mě nahradil,“ říká Zajíček. O jeho obor obecně není zájem.
I kdyby se ale nástupce našel, on by tím neskončil. „Uvolnil bych místo a šel hledat uplatnění někde jinde. Věřím, že bych našel,“ říká Zajíček. Vysvětluje, že nechce nečinně sedět, když může pomáhat. „Beru to jako svou povinnost. Pokud jsem schopen léčit, nezabalím to,“ dodává Zajíček.
Ne záhonkům
Do důchodu lékař nepůjde kvůli věku, nebo aby poslechl doporučení ostatních, ale jedině kvůli zdraví. „A to myslím nejen to fyzické, ale i psychické. Až uvidím, že nezvládám pracovní tempo a že se netěším do práce, pak to pro mě bude signál skončit,“ podotýká Zajíček.
Až ho důchod jednou dostihne, ví, co by nechtěl. „Nejsem typ důchodce, který bude trávit dny okopáváním záhonků. A taky nechci skončit jako dědek, který bude věčně postávat před nemocnicí a zdravit bývalé kolegy,“ dodává Zajíček.
Když se usadíte do sedačky v karvinském kině nebo filmovém klubu, je dost pravděpodobné, že za zády, za stěnou promítací kabiny, bude stát dvaasedmdesátiletý pán – dlouholetý promítač. Mohl být v důchodu už jedenáctým rokem, ale k filmům ho to stále neodolatelně táhne.
Od filmů se nehne
„Dělám tady na částečný úvazek. Týdně promítám dva až tři filmy. Nejde mi o peníze, je to pro mě především celoživotní koníček, kterého se nechci vzdát,“ vysvětluje Ondřej Pilich. Promítá čtyřicet let. Vždycky to bylo jeho druhé zaměstnání. „No a teď to mám k důchodu,“ říká s úsměvem Pilich. Nikomu místo nezabírá. V kině jsou naopak rádi, že ho tam mají. Vykrývá mezery, když jeho mladší kolegové nemohou přijít. „Pořád mne to baví. Podmínkou je také fyzická kondice. Musíte dát na přístroj tři cívky po šesti kilech, což není úplná sranda,“ říká Pilich. Důležitý je také dobrý zrak. Až karvinský promítač začne ztrácet sílu nebo ho zradí oči, bude přemýšlet o odchodu. Desítek let zkušeností promítače si váží i svět filmu mimo Karvinou. Pravidelně jezdí pracovat na prestižní karlovarský filmový festival. „Každý rok mi s předstihem volají, jestli jsem v pořádku. Když jim řeknu, že ano, pozvou mě, abych ve Varech promítal,“ líčí Pilich s hrdostí. V hlavním městě filmu v republice nebývá do počtu. „Denně tam pouštím až pět filmů,“ říká Pilich. O pohodlném křesle, zapálené dýmce či křížovce proto ještě nepřemýšlí. Nemá na to ani čas. „Jen známí mi někdy žertem vyčítají, že kvůli takovým, jako jsem já, vláda zvyšuje věk pro odchod do důchodu,“ dodává promítač.
Nadšení už není
Na rozdíl od lékaře Zajíčka či promítače Pilicha se učitelka na Základní škole Majakovského Pavla Hudečková do důchodu těší. Už mohla s učením skončit, ale nechtěla odejít od rozdělané práce. „Také si moc vážím našeho ředitele a nechci odejít, když za mne nemá vhodnou náhradu,“ vysvětluje učitelka němčiny. I když se nebojí, že by se v důchodu nudila, ve škole pomůže ještě do léta. „Trochu jsem si jen učitelský život prodloužila. Mám spoustu koníčků a taky vnučku. Těším se, že na ni budu mít jako důchodkyně více času,“ říká Hudečková. Do školy už nechodí s nadšením jako před více než třiceti lety, když začínala. „Hlavně na druhém stupni to žáci hodně flinkají, nemají zájem, nejsou připraveni do hodin, to mi bere chuť do práce,“ vysvětluje Hudečková. Přesto si s mladými lidmi rozumí a dodnes dochází na různé třídní srazy. „Měla jsem spoustu tříd, mezi nimi i sportovní – chlapecké. Někdy přijdu na sraz, kde je dvacet kluků, a výborně si popovídáme,“ dodává Hudečková.
Věk není rozhodující
Statistiku lidí z Karviné a okolí, kteří pracují i v důchodovém věku, úřad práce nevede. „Především u soukromých firem je věk pro zaměstnavatele druhořadý. Pokud je člověk i v pokročilém věku ve své práci přínosem, není důvod se ho zbavovat,“ hovoří ze zkušenosti ředitel úřadu práce Radek Foldyna. U státních zaměstnanců je podle něho situace jiná. „Státní sektor v poslední době hodně propouští. A když už musíte vyhodit člověka, díváte se na to, jestli jde o důchodce, nebo o čtyřicetiletou matku dvou dětí. V takové situaci je to na místě,“ dodal ředitel Foldyna.
