Balzám na duše bláznů

Pražský malíř J. S. nechává vstoupit lidi do svých obrazů.

Litvínov / Nedlouho po oblíbené litvínovské naivní malířce Sylvě Prchlíkové znovu ozdobily galerii Radniční sklípek obrázky naivního umění. Do Litvínova výstavu „Balzám na duše bláznů“ přivezl výtvarník s uměleckým jménem J. S.

Tento malíř rád poslouchá při výstavách, co v jeho obrazech lidé vidí, jak se jejich životní zkušenosti odráží při výkladu snových vizí.

Vidí lidé v obrazech to, co jste chtěl vyjádřit, nebo vás naopak dokážou hodně překvapit?

Obojí. Pečlivě vybírám název, který je navede. Někdy obraz doplňuje, jindy je naopak kontrastem. Jeden obraz je náročnější na pochopení. Je na něm Amorek s naštvaným výrazem. V pozadí jsou dvě postavy. Jedna se naklání přes parapet a ze zadnice jí trčí šíp. Ta druhá se ho snaží vytáhnout. Jenže ze šípu je vidět jen tyčka. Hrot je zapíchnutý, štětiny drží v ruce člověk, který za něj tahá. Potěší mě, když lidem dojde, že je Amorek naštvaný, protože se nestrefil, kam zamýšlel. Vznikají u toho i vtipné myšlenky.

Znáte Sylvu Prchlíkovou, malířku, se kterou vás lidé v Litvínově při výstavě srovnávají?

Jistě. Potkali jsme se na mé výstavě v Chomutově. Její obrázky mám moc rád.

Shodou okolností jsou v galerii Zlatá trojka v Mostě i díla Salvadora Dalí, pro nějž jsou také typické snové představy v obrazech. Inspiruje vás?

Jestli mě inspiroval, to už dnes nevím, asi ano. Jeho obrazy stále miluji. Začal jsem malovat, přestože jsem to neuměl. Chtěl jsem si dokázat, že můžu namalovat obraz, který by snesl srovnání s obrazy jiných malířů. Nakonec se malování pro mě stalo drogou. Dlouho se s tím mořím, a když přijdu na to, jak představu namalovat, jsem šťastný.

Na začátku je vždy nějaký příběh, něco, co mě zaujme. Začnu to malovat, jenže jak je ruka pomalá a myšlenky rychlejší, přidávám do obrazu stále nové věci. Nepřestanu, dokud cítím, že bych na plátně mohl říci ještě něco dalšího.

Tvoříte i na zakázku?

Nepříliš často. A zásadně neslibuji výsledek. Když jsem v roce 1975 stál před povinností podepsat vojenskou přísahu, nezbývalo mi nic jiného než se nechat zavřít na psychiatrii. Takzvaně se uklidit do ústavu. Potkal jsem tam mnoho známých, kteří byli z různých důvodů ve stejné situaci. Seznámil jsem se tam s lékařkou, jejíž manžel mne později požádal, zda bych pro ni nenamaloval obraz ke stříbrné svatbě. Měl jsem na to dva roky, ale ještě čtrnáct dní před jsem neměl obraz hotový. Nakonec jsem to stihl a byl jsem moc šťastný. Obraz se líbil.