Čas dělí napolovic mezi Prahu a Novou Ves u Budějovic. Její trvalé bydliště je vilka uprostřed zahrady, do Prahy jezdí pracovat do malého ateliéru. Částečně ji živí reklama. Svou tvář ukazuje v televizi i na billboardech při propagaci konzumu. Dům v Nové Vsi ale dýchá tajemnem, jež vyhledává i při focení.
Jak vznikl nápad fotit masky? Pokud mám odhalit svoji kuchyni, tak první vznikla před třemi lety. Bylo v tom trochu manuální zručnosti, tvář pokrytá formičkami na pečení cukroví. Další se odvíjely už úplně živelně a vyjadřovaly určitou teorii, můj vnitřní svět. Byly tam třeba fotografie tváří, polepených chlupy ze psa.
Většina tváří za maskou jste vy a často fotíte sama sebe jako modelku. Masky jsou pro mě archetypy. S tímto termínem pracovali už Jung nebo snad i Freud a psychologie těchto mužů mě zajímá. Maska sloužila v prvním hraném divadle, kde vyjadřovala charakter. Série Masky se rozrůstá dodneška, v poslední době je dělám třeba z motýlů nebo šneků. Fotit sebe je pro mě jednodušší. Vůbec focení je pro autorský záměr ten nejrychlejší způsob, jak vyjádřit své emoce, svoji koncepci.
Znamená to, že vás neláká fotit vnější svět? Když jdete ulicí, netoužíte něco kolem sebe vyfotit? Ani ne. Přitahují mě spíš vlastní prožitky, vzpomínky z dětství. Vytvářím si svoje vlastní myšlenky, které pak vizuálně zpracovávám do obrazu. Mohu říci, že se mě ani netýká nějaká politická situace, každodenní problémy společnosti, spíš se šťourám v sobě.
V cyklu fotografií Evě Adam/Adam Evě jste šokovala postavami žen nalíčených za muže. Cítíte se snad vnitřně mužem? Je to metafora vyvážení mužské a ženské složky v naší psychice. Vycházela jsem z pojmu animy C. G. Junga. Ta představuje nevědomou součást psychiky jedince, která je opačná jeho pohlaví. Co mě ale láká, je dělat věci nadčasové a nepoplatné době.
Po listopadu 1989 a i před ním to byli ale hlavně mladí umělci, kteří vystupovali proti zavedeným hodnotám v přítomnosti a dost provokovali. Mně v té době bylo jedenáct let, ale necítím potřebu se takto angažovat ani teď. Podle mě se má člověk takhle chovat jedině, když může něco změnit. Nemohu přece ovlivnit války, terorismus.
Povídejte o nových nápadech. V ateliéru máte fotky, které mě děsí. Bude to série asi šestnácti fotografií pod pracovním názvem Přízraky. Je to mapování mých dětských snů, kdy jsem měla magické uvažování. Představovala jsem si na louce ve tmě víly, věřila jsem, že existují vodníci a čarodějnice, mimochodem, lákalo mě být čarodějnicí. Chci, aby byly fotky na hranici vnímání dětského světa a zároveň hororu. Všechny přízraky jsou dělané v noci. Příběhy se odehrávají v naší realitě, ale je to zároveň fikce.
Viděl jsem fotku dítěte s koněm v potemnělé místnosti, obě postavy mají v očích překvapení. Jsou jakoby přistiženi v realitě. Pozorovatel tuší, že se vedle něj odehrává cosi, co do normálního světa nepatří. Scénu odhalil okamžik, kdy se vyfotila.
Už se bojím. Věříte v nadpřirozené věci? Nejsem přímo nábožensky věřící v klasickém slova smyslu, ale asi nejblíže je mi buddhismus. Je to nauka o kultivování mysli. Věřím v určité kolektivní vědomí.
Žijete v Praze i na venkově. Jak to jde dohromady? Potřebuji městskou společnost i přírodu. Město třeba pro castingy u reklamních společností, což mě živí. Jinak obesílám galerie a hledám kurátory výstav. Nesmírně si ale vážím svobody.
Pracovala jste pro reklamy například Filipa Renče, točila jste s Karlem Rodenem. Jak jdou reklamy dohromady s vaším principem svobody? Je to práce za peníze. Pokud propaguji v reklamě fernet, jsem jen tvář z obrazovky. Jako Bára Bálková obléknu doma staré tepláky a maluji nebo fotím. Lidé, u kterých dělám v Praze casting, by mě tady určitě nepoznali. Na druhé straně bych nedokázala třeba malovat na zakázku. Ta trocha schizofrenie mi vyhovuje.
Barbora Bálková *1978
Studovala pedagogickou fakultu a Akademii výtvarných umění. Paralelně v dílně studiové fotografie Ruda Prekopa na FAMU.
Maluje a fotografuje. V roce 2006 získala 1. místo ve fotosoutěži Tváře ženy v čokoládovém pojetí pod záštitou Roberta Vana.
