Basket na vozíku? Pěkná makačka

Osud jim dal do cesty překážku v podobě zranění, kvůli kterému jsou upoutáni na invalidní vozík. Přesto to nevzdali a bojují. Třeba i díky sportu. V Pardubicích je basketbalový klub vozíčkářů, jeden ze čtyř v Česku. Redaktor Sedmičky si vyzkoušel, jak se basketbal na vozíku hraje.

Přicházím do tělocvičny na Studánce. Mezi rozcvičujícími se basketbalisty hledám trenéra Jaroslava Mence. Přijíždí ke mně na vozíku, ale vzápětí z něj vstává. „Jezdím s týmem i jako hráč, takže většinou trénuji s nimi,“ říká urostlý muž. Basket na vozíku totiž mohou hrát i lidé, kteří žádné postižení nemají. „Někdo přece musí oběhat všechny ty věci kolem. V každém týmu může být jeden zdravý hráč,“ usmívá se Menc.

Usedám do jeho vozíku. Ten se od toho běžného liší asi jako formule jedna od rodinného auta. „Speciální basketbalové vozíky stojí okolo sedmdesáti tisíc, samozřejmě mohou být i dražší. Není to levná záležitost,“ vysvětluje Menc.

Mají jiný rám, jiný sklon kol a navíc malá kolečka, zabraňující překlopení dozadu. Ještě je potřeba, aby mě kouč přivázal popruhem pevně k sedadlu. „Je to tak lepší. Za prvé se nemůžeš na vozíku zvednout, a za druhé se vozík líp ovládá trupem,“ říká kouč. Domlouváme se na tykání, abych se ničím nelišil od jeho svěřenců.

Trénink může začít. Spolu se mnou je na parketách osm vozíčkářů a dvě děvčata. „Jsou to moje bývalé svěřenkyně z basketbalových týmů. Kdysi nás tady potkaly, spontánně se přidaly a od té doby s námi hrají. Je to příjemné,“ říká mi později Menc.

Řadíme se na čáru a zkoušíme cviky bez míče. Dva záběry dopředu, otočka, vrátit se na čáru. Na vozíku sedím poprvé a je to znát. Než se mi podaří roztočit kola, ostatní jsou několik metrů přede mnou. „Musíš to chytat víc vzadu a celou dlaní, ne jen prsty,“ radí mi zkušení basketbalisté. Poznávám, že hrát basket na vozíku je složitější, než se na první pohled zdá.

Trefit koš je obtížné

Po půlhodince je krátká pauza na pití. Ruce mě bolí, některé cviky mi daly pořádně zabrat a jiné jsem vůbec nezvládl. Například když vozíčkář zabírá jen jednou rukou a natáčením těla vyrovnává vozík, aby jel rovně.

Je čas na nácvik situací s míčem. Teď už to vypadá jako každý jiný basketbalový trénink, jen s tím rozdílem, že hráči sedí. Objíždím kužel, blížím se ke koši a dostávám přihrávku. Ihned střílím, ale úplně mimo. Veškeré návyky získané při dřívějším hraní basketbalu tady neplatí. Člověk musí počítat s tím, že je o půl metru nižší. „Střílel jsi moc brzo. Musíš jet skoro až pod koš a pak dát míč o desku,“ radí mi zkušenější parťáci.

Na třetí nebo čtvrtý pokus se zadaří, míč letí přímo do koše. „No vidíš, z tebe něco bude,“ hecují mě spoluhráči. Následují další cvičení - bránění bez míče, útok na obránce a nakonec hra dvou týmů na jeden koš. Snažím se, ale je znát, že hraju poprvé. Chvíli před koncem už to chci vzdát. Na pravém palci mám obrovský mozol, na levé ruce spálenou dlaň. Ale nedá mi to a vydržím až do konce. „To je normální, když někdo začíná. Počkej měsíc nebo dva a pak už žádné mozoly mít nebudeš,“ říká mi s úsměvem Jan Solař, jeden ze zakládajících členů týmu Wheelchair basket Studánka Pardubice.

Za hodinu a půl jsem sice neuběhl ani metr, ale jsem vyřízený víc než po fotbalovém či hokejovém zápase. Bolí mě ruce a ramena, ale pocit z tréninku to všechno přebije. „Máme tady dobrou partu, což je paráda. Jsou tady samí aktivní lidé, kteří se pro basketbal nadchli,“ pochvaluje si Menc, který klub založil loni v létě.

Prý to vyplynulo ze situace. „Kamarád skončil na vozíku a hledali jsme, jaký by mohl dělat sport. A protože já jsem uměl jenom basket, udělali jsme basketbalový klub. Nejdřív nás bylo pět, teď už je nás dvanáct,“ vrací se trenér k začátkům. Většina hráčů je z Pardubic nebo Hradce Králové, ale dojíždějí i z Kolína nebo Harrachova.

Velký svátek měli pardubičtí basketbalisté-vozíčkáři v sobotu. Představili se poprvé v historii v soutěžním zápase na domácí palubovce. A to rovnou v ČEZ areně.