Meziboří / Dvacet let psal do šuplíku. Teď se Václav Šťovíček vrací na pulty knihkupectví. A hned dvěma knihami najednou. „Jsem šťastný,“ říká tiše básník z Meziboří a své velké dlaně položí na stůl. Prsty se dotkne hřbetů ještě teplých knih.
Vzít nebe útokem se jmenuje první z nich. Je to sbírka veršů pro dospělé. „Podle mého názoru obsahuje mistrovské básnické opusy,“ hodnotí ji velice kladně slavný litvínovský spisovatel Jiří Švejda.
Druhou Václav Šťovíček věnoval dětem. Je plná říkanek a barevných kreseb. Nese název Od jara do zimy. „Pohladí děti i rodiče,“ konstatuje výstižně litvínovská malířka Sylva Prchlíková. Byla kmotrou při slavnostním křtu.
Takový vlk samotář
Zapovězený básník Václav Šťovíček vyrůstal v Šumenském údolí v Litvínově. Do Meziboří se přestěhoval před několika lety. Je to takový vlk samotář. Svou osamělost si nevybral za životní cestu, ale naučil se s ní žít.
„Jsem snílek. Víc žiju v představách než v reálném světě. Pohybuji se v jiném čase a prostoru,“ prozrazuje na sebe poe-ta. Za dvacet let mlčení si užil své. „Mlčel jsem jako Emil Juliš. Nikdo nechtěl ani slyšet o mých verších,“ konstatuje muž, který to i přes nepřízeň osudu nikdy nechtěl zabalit.
Na rozdíl od Juliše ale nebyl Šťovíček perzekvován politicky. Když zaniklo Severočeské nakladatelství, nikdo básníka ze severu nechtěl. Zůstal na okraji společnosti a psal jen tak sobě pro radost. A doufal. „Věřil jsem, že se situace jednou otočí. A dočkal jsem se,“ vyznává básník.
Bez mobilu a počítače
Je v invalidním důchodu. „Moc k životu nepotřebuju. Nemám počítač ani mobil, nemám psací stůl. Psát může člověk kdekoliv,“ usedá v kuchyni ke stolu, kde vznikají jeho rukopisy.
Do ruky vezme poslední báseň, na které ještě nezaschnul inkoust, a nahlas čte. Je to vzpomínka na dětství, kdy v litvínovských ulicích zobali chocholouši koňský trus a na vodovodním řadu bylo napsáno Wasser. „Český velikán poezie Jan Skácel taky neměl psací stůl,“ ponoří ústa do půllitru s pivem a pak si otře bílou pěnu. Se Skácelem měl osudové setkání. „V deváté třídě základní školy jsem vzal poprvé tužku do ruky a začal skládat verše do řádků. Potácel jsem se mezi poezií a písňovými texty. Byl to právě Skácel, který mi natvrdo řekl, že se musím rozhodnout. Buď tak, nebo tak. Obojí najednou nelze. Písňové texty jsem hodil do kamen,“ říká Šťovíček.
Výbor nejlepších básní
Knižně mu vyšly sbírky Setba, Bez křídel, Zkušební kameny a Veselý svět lidí. „Chci ještě udělat výbor toho nejlepšího. A pak skončím,“ dává tušit svoji budoucnost muž, který za rok oslaví šedesátku. Na otázku, co je hnacím motorem jeho psaní, dlouho neodpovídá. „Taky bych to rád věděl. Možná ctižádost. Oba rodiče psali verše, ale nikdy jim nevyšly knižně. Chce to mít v životě kliku,“ promne si knír pod nosem.
Inspiraci hledá v prostém životě, v tolik milovaných toulkách přírodou. „Rád chodím k vodárně, kde teče vodopád. Létají k němu skorci. Sednu si tam, poslouchám vodu, listí, co šustí ve větvích stromů,“ odlétá v představách do svého světa umělec.
Hudba pomáhá na splín
Na splín mu v časech těžkých pomáhá i hudba. „Písničky mě drží nad vodou. Maminka pocházela z Moravy. Hodně zpívala. Lidovky mám rád po ní,“ zanotuje si. Přestože má v knihovně hlavně poezii, sebe mezi ostatní autory nezařadil. „Ze starých sbírek nemám ani jednu. Jsem radši, když jsou mezi lidmi, než abych je skladoval pod polštářem,“ dodává básník Václav Šťovíček.
