Sliby chyby. Babiš s Macinkou a Okamurou narazí na důchody, dluh i na vlastní matematiku
První povolební deziluze na sebe nenechala dlouho čekat – a ta druhá přijde, až se velkorysé sliby potkají s rozpočtovou realitou. Zásadní bitvy se povedou o důchody, míru ekonomického uzavírání země a o to, zda vláda odolá pokušení obejít zákon o rozpočtové odpovědnosti.
Vyjednavači stran, které zvažují vládní spolupráci, se právě v těchto dnech scházejí k diskuzím nad programem. Jako po každých volbách tedy občany čeká první, mírnější deziluze. Z předvolebního slibování všeho všem se v rámci třístranného kompromisu stane slibování pouze skoro všeho skoro všem. Druhá, bolestivější deziluze pak přijde v průběhu samotného vládnutí, až tyto sliby narazí na legendární „reálný ekonomický rámec“. Své by o tom ostatně mohli vyprávět voliči odcházející pětikoalice, kteří se z podobné kocoviny teprve vzpamatovávají.
Dobrou zprávou je, že se nakonec pravděpodobně mnoho nezmění. Ne snad že by česká hospodářská politika byla bezchybná a změny nepotřebovala. Ale určitě by jí neprospělo, kdyby každé čtyři roky nový kabinet otočil o sto osmdesát stupňů.
K tomu ovšem ani zdaleka nedojde. Jednak tomu nenahrává náš volební systém, který ambice vítězné strany obrušuje nutností hledání širšího konsenzu. A také tomu brání přirozená rigidita státního aparátu – ať už ta oficiální, pramenící ze zákonných závazků, smluv a rovnováhy mezi institucemi, nebo ta nepsaná, úřednická vzdorovitost, známá třeba z britského sitcomu Jistě, pane ministře.
Velká část opatření, o která se povedou plamenné hádky ve sněmovně, je navíc z pohledu dlouhodobé prosperity víceméně irelevantní. O trochu vyšší či nižší konkrétní daňová sazba nebo příspěvek na bůhvíco sice mnohdy na pár týdnů zjitří emoce národa, ale na celé ekonomice se hmatatelně neprojeví. Skutečně formativních střetů se tak zřejmě odehraje jen pár.
Zhroutí se důchodový systém?
Tím prvním budou důchody. Ať už si o konkrétním provedení Fialovy reformy můžeme myslet cokoli, je neoddiskutovatelné, že by měla výrazně zmírnit tlak stárnutí populace, který hrozil zhroucením důchodového systému a s ním i celých veřejných financí. Nejednalo se, jak zaznívalo před volbami, o okrádání stávajících důchodců – těch se naopak reforma prakticky netýká. Jejím smyslem bylo zabránit tomu, aby dnešní pracující po svém odchodu do penze zadusili nefinancovatelnými nároky svoje vlastní děti.
Soudě podle volebních programů ANO, SPD a Motoristů se nová vláda bude snažit tuto matematiku popřít, patrně s odkazem na raketový růst porodnosti a ekonomiky, který hodlá odšpuntovat. Kromě toho, že oboje zatím zůstává ve hvězdách, mají obě tato řešení jednu společnou vadu. Nefungují. Národní rozpočtová rada se pro jistotu na podobný střet preventivně připravila, oba tyto hypotetické scénáře namodelovala a spolu se zbytkem odborné veřejnosti se bude nové vládě snažit důrazně vysvětlit, že tudy cesta nevede.
Vzhůru do ekonomického izolacionismu
Druhou významnější změnu oproti předchozím čtyřem letům zřejmě můžeme čekat ve větším příklonu k ekonomickému izolacionismu. Počínaje osvědčeným důrazem na podporu pro „naše lidi“ namísto cizích lidí přes protežování zaručeně kvalitních a levných českých potravin až po odmítnutí klimatických politik EU. Pro úspěšné prosazení těchto priorit bude nutné překonat několik překážek.
Zaprvé přepsat staletí ekonomické teorie, podle které naopak maximální otevřenost přeshraničnímu obchodu působí ve prospěch spotřebitele – nejen u potravin. Zbytku Evropy pak budeme muset věrohodně vysvětlit, že na její klimatické nápady nedbáme, ale jinak očekáváme rovné zacházení. A jelikož lze předpokládat, že Evropa prostě dál zelenat bude, hodilo by se nám na její transformaci i ziskově participovat.
Poslední, ale neméně závažný střet lze čekat ohledně rozpočtové kázně. Je smutnou realitou, že z ještě nedávno běžných deficitů v desítkách miliard se staly stovky. Zpět do udržitelných kolejí nás nyní bude tlačit zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, který pro příští roky nařizuje neúprosnou dietu. Jakákoli budoucí vláda bude v pokušení tento zákon přepsat nebo zrušit – a není pochyb, že si pro to najde i pádný důvod. Právě nyní, nikoli až nám v budoucnu na dveře začne bušit exekutor, máme příležitost se vzpamatovat a rozpomenout na tradiční českou fiskální umírněnost.
Autor je hlavní ekonom společnosti Investika.
