Prozváněči, prudiči a zneužívači. Tak si pro sebe zdravotníci středočeské záchranky sídlící v areálu Oblastní nemocnice Kladno rozdělují „vtipálky”. „V první kategorii jsou hlavně děti. Jen zazvoní a telefon položí, prudiči už něco do telefonu řeknou, nejčastěji nějaké peprné slovo. Zneužívači si vymyslí příběh a dotáhnou ho až do konce,“ vypráví šéf dispečerů Patrik Merhaut.
Podle něj jde většinou o smyšlené úrazy. „Končí to tak, že záchranka opravdu vyjede a nic nenajde. Volající se baví,“ říká rozzlobeně Merhaut.
Jeden z takových příběhů se odehrál nedávno. Operátorce záchranky se dovolala mladá dívka, která nahlásila, že její devítiletá sestra spadla ze třetího patra z balkonu a jejich rodiče nejsou doma.
„Záchranáři projeli ulicí a potkali pouze skupinu smějících se dětí,“ vzpomíná Merhaut.
I když existuje zákon, na jehož základě může Český telekomunikační úřad po těchto „vtipálcích“ vymáhat pokuty, praxe je jiná. „Tito lidé většinou volají z předplacených karet, tudíž se nedají dopátrat. Více než z poloviny takto volají děti,“ vysvětluje ředitel středočeské záchranky Martin Houdek.
Problémem podle něj ani tak nejsou zbytečně vynaložené peníze na výjezd, jako spíš zdržování záchranářů od důležitější práce. Mezi „prudiči“ se opakují i stejní lidé.
Zmije mi uštkla psa”
„Jeden muž volal několikrát denně, že mu není dobře. Trvalo to asi tři měsíce. Šestkrát ho záchranáři objevili na ulici a odvezli do nemocnice. Odtamtud však utíkal,“ vypráví jedna z kladenských dispečerek.
Mezi tisícovkami zbytečných hovorů se občas objeví i úsměvné. „Na dispečink volal pán, který se dožadoval sanitky ke svému psovi. Prý ho uštkla zmije,“ říká Tereza Janečková za středočeské záchranky.
Jiný volající se zřejmě neměl na koho obrátit, a proto volal operátorkám linky 155. „Byl opilý. Stěžoval si, že mu výherní automat spolknul pětistovku,“ dodává Janečková.
Většinou radí ženy
O tom, že práce dispečerů patří k těm náročnějším, svědčilo i páteční brzké odpoledne v kladenském operačním středisku. Drnčení telefonů na stolech tří přívětivých operátorek prakticky neutichlo.
„Ano, už vám tam někoho posílám. Začneme s resuscitací,“ radila například klidným hlasem třiatřicetiletá záchranářka jak poskytnout první pomoc řidiči kamionu, na kterého spadla při opravě kabina. Na její tváři nebylo patrné zaváhání ani stres.
„Na dispečinku většinou pracují ženy. Dokážou lépe komunikovat s volajícím. Někdo tuto práci může dělat jen pár let, někdo i dvacet,“ vysvětluje Merhaut.
Dispečeři středočeské záchranky přijmou ročně zhruba sto padesát tisíc hovorů. Přibližně každý čtvrtý telefonát mají na svědomí „vtipálci“.
„Až třicet procent hovorů můžeme označit za zneužití záchranné služby,“ říká ředitel Houdek.
