Mostecko / Najít pramen řeky Bíliny, které dříve lidé říkali Běla či Bělá, není jednoduché. V turistických průvodcích se o něm nepíše. Zmizel z mapy stejně jako starý Most.
Běla je rafinovaná. Má totiž prameny hned tři, vysoko v horách na Slepičí stepi nad Jirkovem. V létě jsou schované do trávy, pod pařez. Prozradí je jen občasné zabublání do ticha březového háje. „Bylo to velké dobrodružství,“ vzpomíná na hledání pramene Běly herec Luděk Munzar. Před časem natočil pro televizi seriál o pramenech českých řek.
„Po třech stech metrech Slepičí stepí jsme stáli u zrodu naší nejtýranější řeky. Člověk by si myslel, že lidé, kteří z ní udělali stoku, se postarají aspoň o její pramen. Není tomu tak. O pramen Běly se nikdo nestará. A tak jsem vzal tabulku a za blesku fotoaparátů a chodu kamery pramen označil. Na tabulku jsem pověsil hrneček pro poutnice a poutníky s myšlenkou na motlitbu svatého Františka z Assisi. Sestřičko vodo, děkuji ti, že tak dlouho a trpělivě smýváš všechnu špínu světa,“ nebrání se dojetí Luděk Munzar.
Běla na své životní pouti napájí hned několik průmyslových podniků. V Záluží na ní stojí chemička, hned kousek za Bílinou ledvická elektrárna, před Ústím nad Labem trmická elektrárna a za ní ještě Spolchemie.
Otevřená tlama vodní přehrady nad Jirkovem
Na Slepičí stepi si řeka žije svým životem. Sotva narozená, hopsá s dětskou upřímností přes kameny, klikatí se jako had. Nabírá na síle a stéká z hor do údolí.
Tam její svobodomyslná cesta končí. Čeká ji otevřená tlama jirkovské přehrady. Smísí se s jinými potoky, přesto dál vytéká jako Běla.
„Nesmutni,“ zašeptá řeka, když mě vidí sedět zborcenou u posledního metru potůčku mezi buky. „Nic na světě nekončí. Ani nemůže. Vždyť víš, co je důležité, je očím neviditelné,“ hladí mě svými slovy Běla. A směle hupsne do vodního díla minulého století.
Dál vytéká jako dívka v očekávání, že dostane příležitost a zase se vrátí ke své přirozenosti. A přitom tuší, že se tak nestane. Že ji čeká jen cesta plná strastí. A tak se obrací do sebe, do vzpomínek a s odvahou nese tíhu na svých bedrech.
Pod Jezeřím, které trčí nad hnědouhelným lomem jako torzo, ji srazí na kolena ponížení největší. Zmizí z povrchu země. Musí do potrubí. Svázaná ve tmě a přidušená bez kyslíku slyší sliby horníků, že ji vrátí do koryta.
Mostečané složili Běle dokonce písničku. Mají v živé paměti tekutou, smrdutou černou hmotu, v kterou řeku proměnila chemička. „Okolo Mostu, voděnka teče. Okolo Mostu, voděnka teče. Ona jen neteče, ale i smrdí. Proto jsou Mostečtí na ni tak hrdí,“ zpívá se v písničce, kterou dnešní děti neznají.
Naopak. Kousek od Mostu jsou romantická zákoutí, kde zahrádkáři podél břehu sázejí květiny a Běle to náramně sluší.
Tu a tam přijde nečekaná facka. Jako vloni před Vánoci. Havárie v chemických závodech zamořila řeku až do Ústí nad Labem a dál.
Chemikálie zapáchaly i několik desítek metrů od břehu ještě dávno po Novém roce. A srdce zaplakalo, když vidělo kačeny, jak navzdory všemu rejdí po hladině řeky, která je jejich domovem. „Jsou jako my. Také víme, že dýcháme nezdravý vzduch. A přece se sem rodíme zas a znovu,“ promlouvá řeka. Mrkne okem a pospíchá dál. Než doteče do Ústí nad Labem, čeká ji další nelehká zátěž průmyslových fabrik. Co naplat. „Ustojím to. Musím. Musím?“
Zápis z Kosmovy kroniky a podivný stařec s holí
Asi jen odvážní si dají do souvislosti největší českou trpitelku Bělu s historií české státnosti. A přece. Je to právě Běla, která protéká Stadicemi a napájela voly Přemysla Oráče. „Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův,“ pronesla podle zápisků v Kosmově kronice z počátku dvanáctého století kněžna Libuše a vyslala muže do Stadic.
Stadice stihl stejný osud, jako prameny Běly. Zmizely z turistických i dopravních značení. Od světa je odřízla čtyřproudá silnice z Teplic do Ústí nad Labem. Posvátné Královské pole s Přemyslovým pluhem je z ní letmo patrné, ale koho by napadlo ho hledat ve složité zatáčce? Svého času pověstný zájezdní hostinec zeje prázdnotou a čeká zbytečně na autobusy plné školáků a turistů. Ve Stadicích je pusto. Přemyslův rodný dům není v kurzu. „Poslouchej pohádku,“ vybízí řeka. A šeptá.
Na jaře roku 1445 se ve Stadicích objevil tajemný stařec, velebný kmet s dlouhými bílými vlasy a bílými vousy, oblečený v režném rouchu, opírající se o dlouhou hůl.
Vesničané na něj zírali s otevřenou pusou. Viděli v něm biblického patriarchu, snad Abrahama, Mojžíše?
Stařec se usadil na kultovním místě, na někdejším pohanském posvátném poli pod lískovým keřem. Narostl z Přemyslovy otky. Prohlásil, že ho posílá svatý Václav, aby se ujal osiřelé české země.
Do Stadic se stahovaly davy lidí, sedláci, nádeníci, pastýři. Naslouchali jeho proroctvím o tichém králi, který přijde z hor vysokých a dutých a vysvobodí český národ ze zakletí, do kterého se sám uvalil.
Stařec, kterému lidé říkali stadický král, získával čím dál tím větší oblibu.
Netrvalo dlouho a mocní se ho začali bát. Jednou v noci na něj poslali vojsko. Zatkli ho. Jenže stařec zmizel beze stopy.
Prý se vrátil k rytířům, strážcům této krajiny, ukrytým v srdcích lidí žijících pod vršky Českého středohoří.
A v nich, v těch lidech dobrých, nikoli však mocných, lidech, kteří ochraňují tuto zem a hladí ji svýma rukama a bosýma nohama, přebývá na věky.
Kouzelných pohádek i skutečných příběhů má Běla v rukávu stovky. „Křičím je nahlas, ale málokdo naslouchá,“ povzdychne si smutně řeka.
Sňatek bez obřadu, bez potlesku, plný smogu
Na nejrušnější křižovatce, plné smogu a betonu, bez povšimnutí řidičů vteče do Labe. Lidé tam nechodí. Nemůžou. Království soutoku převálcovala silniční doprava. Sňatek je bez obřadu, bez potlesku. Zaprášený a zadupaný.
Voda vytržená ze svého domova jen tiše a unaveně teče. Nic jiného jí nezbývá. Bez radosti, bez lásky. Co si asi myslí? Odevzdaně slouží člověku. Nemluví o svých strastech.
Tiše nese své poselství, které beze slov sděluje celému světu. Protože všechno souvisí se vším.
