Pavel Rychetský, který sedmnáctého srpna oslavil své sedmašedesáté narozeniny. Sedmička letos hraje v jeho životě také další důležitou roli. 6. srpna si totiž připomněl sedmé výročí jmenování do funkce předsedy Ústavního soudu v Brně.
„Mám radost, že už nejsem v politice. Každý rok je má radost větší a po letošních volbách dokonce největší. Současná vláda je podle mého názoru nejhorší od vzniku České republiky,“ svěřuje se Rychetský v letním seriálu o sedmi radostech.
Brno
Přestože jsem se narodil v rodině pražského advokáta a v Praze jsem žil po většinu života, Brno se stalo mou radostí. Je to totiž ideální město jak pro práci, tak pro život. Řekl bych, že je daleko pohodovější, než Praha.
Díky šokové terapii vlády Václava Klause na začátku devadesátých let minulého století sice tady zkrachovaly mnohé továrny, ale Brno se záhy stalo městem divadel, koncertů a vysokých škol. Tuším, že počet studentů v Brně je vyšší než v Praze. Všude je plno mladých lidí a myslím si, že Brňané jsou daleko klidnější, vyrovnanější a možná i kulturnější než obyvatelé našeho hlavního města.
S Brnem je úzce spojeno i moje někdy patrně poněkud směšné pohybování na tenisových kurtech. Hned po příchodu do Brna se mi podařilo sestavit výbornou tenisovou partu, se kterou hrajeme pravidelně dvakrát týdně – v létě v Lužánkách a v zimě v hale – deblová klání. Je to vedle sjezdového lyžování jedna z mých posledních radostí v životě, i když jde o záležitost naprosto amatérskou.
Práce
Právničina je můj život. Funkce předsedy Ústavního soudu je vlastně práce soudce a manažera v jednom. Předsednictví totiž hlavně spočívá v tom, že mám na starosti jak to metaforicky nazývám „hadry na podlahu a svícení na chodbách“. Jinak jsem řadový člen sboru ústavních soudců. A můj hlas je jen jedním z patnáctičlenného pléna.
V osmdesáti procentech případů, které na Ústavním soudu řešíme, jde o čisté řemeslo. Lidé nás vnímají jako nejvyšší soudní instituci v zemi, a proto se na nás obracejí i s věcmi, které sem nepatří a zabírají nám většinu času. Důležitých věcí je tak pět až deset ročně. Patřila k nim například lisabonská smlouva nebo posouzení ústavnosti zákonné lhůty k popření otcovství.
Rodina
Ač je to k nevíře, s rodinou jsem coby předseda Ústavního soudu se sídlem v Brně mnohem častěji, než když jsem bydlel a pracoval v Praze.
Teď jsem přes dvě stě kilometrů od nich, ale všechny víkendy mám volné. Když jsem byl ještě ministr spravedlnosti v kabinetu Vladimíra Špidly, tak jsem víkendy trávil v práci. On měl totiž ve zvyku svolávat jednání vlády na nedělní dopoledne – nejčastěji od sedmi hodin ráno. Kdybych svolal jednání Ústavního soudu na neděli, asi by mě kolegové nechali odvézt do blázince.
Tím, že mám více čas na rodinu, věnuji se svým vnoučatům. Jsou to kluci ve věku pět a jeden rok. Ten starší je sice trochu náročnější na výchovu, ale role dědečka je báječná. Dospívání svých dětí jsem totiž zanedbal, o to víc se věnuji jejich potomkům. Mám na ně prostor. A hlavně čas.
Divadlo a hudba
Mou další radostí je divadlo. V Brně chodím za kulturou, seč mohu. Mému gustu je nejbližší divadlo Na provázku a činohra Městského divadla v Brně. Občas také zajdu do brněnského Národního divadla, jehož scéna je velmi kvalitní. Dovolil bych si dokonce říct, že jeho úroveň je srovnatelná s Prahou.
K mým vášním rovněž patří Filharmonie Brno, nad jejímiž letními festivaly na Špilberku přebírám každoročně záštitu. Přirostla mi k srdci. Nehraji na žádný hudební nástroj, ale miluji vážnou hudbu. Poskytuje mi klid a rovnováhu. Hudbou se uklidňuji. V autě poslouchám veřejnoprávní Vltavu a hned po příchodu do kanceláře pouštím cédéčko s Mozartem nebo Beethovenem.
Knihy
Dobrá kniha patří také k mým radostem. Když zajdu do knihkupectví, jsem hned minimálně o dva tisíce lehčí. Knihu si ale koupím a odložím. Nemám čas je číst. A tak se mi doma kupí hodnotné svazky, ke kterým se dostanu, až budu v nemocnici nebo v důchodě.
Noviny v koši
Tím, že jsem se odpoutal od politiky a veřejného dění, odpoutal jsem se i od aktuálního zpravodajství. Noviny nečtu, byť mám čerstvé výtisky každý den na stole. Shlédnu jenom titulky a to mi stačí.
Tím, že nesleduji zpravodajství, mám jiný pohled na svět. Mám totiž takový pocit, že celková úroveň politiky má sestupnou tendenci. Nejkvalitnější vláda byla po Sametové revoluci. Byli v ní odborníci a osobnosti. Teď je ve vládě zubař coby ministr kultury, který si ani nepamatuje, kdy byl naposledy na koncertě.
Otakar Motejl
Jako poslední radost bych uvedl Otakara Motejla. Byl to můj nejlepší přítel, a když jsem se nastěhoval do Brna, moc mi pomohl. Otakar mi bude chybět. Vrátil jsem se s ním vlastně do studentských let. Byli jsme v denním kontaktu a jednou týdně jsme šli na pivo a teplou večeři. Povídali jsme si jako chlapi. V našem věku to nebyly debaty o ženských. Hovory se vždy točily kolem paragrafů. Ostatně tomu je tak vždy, když se sejdou právníci.
