Když jsem se vřítila do redakce se zprávou, že můžeme mít interview s Borisem Eifmanem, můj šéf se na mě nechápavě zadíval. „Eifman! Boris Eifman! Nejlepší žijící ruský choreograf!“ A když byla reakce stále nulová, vypálila jsem: „Nejoblíbenější choreograf Madonny!“ „Jó, tén…“ zněla mdlá odpověď.
Nemohla jsem uvěřit, že člověk, jehož jméno rozechvěje každého, kdo aspoň z dálky zaslechl slovo balet, Čechy nechává chladnými. Sedla jsem si k internetu a zdá se, že teď už znám i důvod. Zatímco balet Borise Eifmana hostuje v Londýně, New Yorku, ale i ve Francii, Švýcarsku, Německu, Číně a jiných zemích, v Česku byl naposledy v roce 2004 – a to s jedním vystoupením v Praze a jedním v Brně v rámci dnů ruské kultury.
Pondělní večer posledního mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, který prezentuje nejlepší hudební a taneční pořady a filmy, byl věnován výhradně jeho tvorbě. Měla jsem možnost hovořit s člověkem, který dokázal ztvárnit na baletní scéně Dostojevského Idiota, Annu Kareninovou, tragédie osobních životů Rodina a Čajkovského… Ale jeho dílo nikdy nebylo jen baletním přepisem už vydaných románů či prožitých osudů. V Eifmanově díle se zrcadlí střet hodnot a principů, stojící nad příběhem, jenž představení tvoří jen jakýsi rámec.
Nedalo se přehlédnout s jakou dychtivostí publikum sledovalo filmové úryvky, které byly představeny během večera na jeho počest. Jak říká sám autor: „Češi balet milují. Chtějí balet, který by nebyl souborem abstraktních pohybů, a klasiku už znají. Jejich duše tíhne k dramatu, k emočním představením, hlubokým prožitkům. Myslím proto, že moje balety jim budou blízké a srozumitelné. Situace je taková, že tu bývám jednou za deset let. Vše závisí na kontaktech, náhodách, na tom, kde se zrovna nacházím. Ale doufám, že právě teď se začínají vytvářet vztahy, jež zajistí naše budoucí setkání. Od diváků v Praze se nám dostalo vřelého přijetí. To je naše publikum.“
Svůj zájem o festival Eifman vysvětluje tak: „Snažíme se o nový směr v naší tvorbě. Nejde jen o fixaci baletu, ale o vytvoření pro nás nového druhu umění – baletního filmu. Točit chceme na velmi profesionální úrovni. V tuto chvíli jsou hotovy tři DVD verze představení: Anna Kareninová, Oněgin a Rodin. Tato práce je pro nás velmi inspirující. Nemám na mysli jen pohyb lidského těla v scénickém prostoru, ale jeho spojení s kamerou, která ho dokáže zachytit. Je mi jasné, jak žije tělo na pódiu, vím, jak to má vypadat, ale jeho pohyb před okem kamery – to je pro mě nové umění. Důležité je neztratit emoci, jež existuje na scéně, a objevit nové možnosti řeči těla, protože kamera nabízí pohled z jiných perspektiv.“
Tuto skutečnost jsem si poprvé uvědomila, když jsem sledovala scénu, ve které Rodin na zvednutých pažích tanečníků vzpíná ruce, jak by se z hlediště zdálo, k nebi. Jenže kamera se v ten moment dostane přímo nad Rodina, který pak vzpíná ruce – k vám! Díky kameře má možnost obrátit se na vás nejen tělem, ale i výrazem celého svého obličeje, a síla prosby o smilování se stává strhující.
Své baletní divadlo založil Boris Eifman v roce 1977 a jeho choreografie vyvolala poprask ve vedení strany, která kontrolovala, na co se smí sovětský občan dívat. „Absolutní nezávislost neexistuje,“ upřesňuje choreograf. „Je závislost, kterou je možné překonat, abys dosáhl lepších výsledků. Z druhé strany existuje závislost, která tě zotročuje, pohlcuje, ničí tvůrčí svobodu. Pokud je však člověk k něčemu předurčen, nic mu v tom nezabrání. Pokud předurčen není, nikdo mu nepomůže. Mým posláním zřejmě bylo vytvořit alternativní balet, který by byl jiný než sovětské divadlo. Bylo to v době tuhé komunistické cenzury, totální kontroly. Byl jsem jediným choreografem své baletní skupiny, nedostávali jsme žádnou podporu od státu a byli zcela závislí na vstupném. Jezdili jsme po Sovětském svazu, do zahraničí nás nepouštěli. Dosáhli jsme stejného věhlasu jako rockové skupiny.
Používal jsem hudbu Pink Floyd, Yes, jež byla fakticky zakázána. Přitáhlo to mládež, protože to byl doušek svobody. Nejen kvůli skvělé rockové hudbě. Na scéně se odehrávalo skutečné drama, konflikty živých lidí. Chtěli divadlo zavřít, ale byli jsme příliš populární. Dodnes proto pozorně sleduji příjmy z pokladny. Z jedné strany umění musí být opravdové, ale z druhé strany existujeme jen díky tomu, že jsou naše představení úspěšná.
Pak začala perestrojka, to byl úplný chaos. Udržet divadlo bylo velmi těžké, peníze nebyly, objevila se možnost odjet do zahraničí a mnozí tak učinili. Moje divadlo vydrželo, dělali jsme představení, která měla úspěch ve světě. Už v roce 1989 jsme vystupovali v divadle na Chanselise. Tenkrát jsme to přežili a dnes už mě nic nezastaví.“
Mluvili jsme o zdroji jeho paměti. Když přemýšlí, čas od času si probírá vousy: „Každý člověk v sobě nese nejen zkušenost svou, ale i zkušenost svých předků. A paměť, genetická paměť, je velmi silná. Proto to, co mě živí, je jen v malé míře moje osobní zkušenost, ale spíše tragická zkušenost mých předků. Myslím, že jejich život byl mnohem dramatičtější než můj. Ve mně žijí jejich tragické osudy a moudrost. Bůh mi dal schopnost vyjádřit takové dědictví prostřednictvím umění. Je to velké privilegium, ale také velká zodpovědnost, protože já nejenže vyjadřuji své pocity, ale zapojuji do tohoto světa tisíce a tisíce lidí – diváků.
To, co dělám, je společně s diváky prožití emocí, které jsou srozumitelné lidem různých kultur a náboženství. A fakt jejich přijetí jen potvrzuje univerzálnost baletního umění. Může být dostupné lidem z různých sociálních vrstev, rozmanité kulturní a mentální úrovně. Tragédie, které lze vidět, prožít v mých baletech, nejsou nutně jen zkušenostmi mého života. Ztělesňují svět představivosti umělce, kterému, aby prožil tragédii Anny Kareninové, stačí ponořit se do sebe sama, proniknout do duchovního světa hrdinky, procítit celou hloubku a tragičnost této ženské bytosti. Na druhé straně, pochopit tragický počátek bytí mi pomáhá nejen paměť mých předků, ale i ruská kultura, duchovno, se kterým jsem se seznámil v Petrohradě. Geniální předchůdci, kteří zde pracovali, vytvořili úžasnou auru, tvůrčí atmosféru, která živí i mne. Ve městě, kde působilo tolik géniů, taková energie nemůže chybět. Jiná věc je, že někteří ji cítí a jiní ne.“
Šokem ke světlu
Boris Eifman je autorem mnoha baletů. Ale téměř všechny jsou tragické. Cožpak se v genetické paměti neotiskly i pozitivní momenty? „Každý umělec má v životě cíl.“ Eifman lehce naklání hlavu a přejíždí prsty po stole. „Mým cílem je oživení umění, které se vrací k prvopočátku. Ve starověkém Řecku chodili do divadla, aby prožili katarzi. Katarze, to je emocionální šok, způsobený tím, co člověk spatřil, který očišťuje duši. Šok, který tě neubíjí, nýbrž naopak pomáhá zbavit se všeho černého, zatěžujícího a negativního uvnitř a uvolnit prostor, aby bylo možné absorbovat nové, světlé, čisté a pozitivní.
K témuž aspiruji i já ve svém umění, když zobrazuji velmi silné momenty, psychologické katastrofy. Lidé jsou šokováni tím, co vidí, ale negativum tragického je natolik silné, že nutí člověka obrátit se k pozitivní stránce skutečnosti. Jistě že je možné zobrazovat jen světlou stránku života a u toho zůstat. Ale já vyvolávám takový emoční šok, po němž by se v člověku mělo probudit něco nového. Jak řekl Dostojevskij, pokud zrno v zemi zemře, zrodí se nový život. Ale nezemře-li, nezrodí se nic. Je nutné docílit silného, smrtícího šoku, po kterém začíná nový život, nové poznání bytí. A člověka bude přitahovat dobro a světlo.
Celé mé vnímání světa je vlastně tragické. Když jsem byl malý a psal dopisy mamince, byly plné tragismu. Maminka často nechávala všeho a jela ke mně, protože si myslela, že se stala nějaká katastrofa. Ale kdepak. Moje dopisy jen odrážely mé tragické vnímání světa. Takový jsem se narodil. I když mám smysl pro humor a ve společnosti jsem veselý. Ale v umění se snažím prozkoumat právě krajní psychoemocionální situace, kterých je možné dosáhnout zejména v baletu, protože tam nejsou slova.
Slovo vždy předpokládá dvojí význam, odchýlení, lež. Může být rozdíl v tom, co slyšíme a jak tomu rozumíme. Tělo však nikdy nelže. Vyjadřuje určitou emoci velmi jasně, velmi ostře. Řeč těla může člověku způsobit hluboké otřesy. Takový poryv emocí určitě dosáhne cíle. Je to rituál, který sahá až k starověkým šamanům, působícím zaklínadly na davy tisíců lidí, kteří prožívali stres a upadali napůl do bezvědomí. To jsou možnosti lidského těla. A já mám dar mít silný vliv na publikum pomocí řeči těla.“
Letos v září má být v Petrohradě otevřena Akademie tance Borise Eifmana, vzdělávací instituce, která podle jeho slov bude alternativou existující ruské baletní škole, zaměřené především na klasiku. „Chtěl bych vychovat novou generaci univerzálních umělců, kteří by mohli aktivně spolupracovat s choreografy, stát se jejich spoluautory,“ rozvíjí téma Eifman. „Chtěl bych, aby škola používala moderní sportovní technologie a pedagogické techniky. Součástí projektu je i sociální program. Budeme zvát sirotky a děti z chudých rodin z celého Ruska do Petrohradu, kde budou mít možnost v péči státu získat vzdělání, dostanou šanci najít místo v životě. Anna Pavlovová, Nižinský, Olga Spesivcevová rostli v bídě.“
Technologie vysává
Umělec pokračuje: „Když se dívám na existující baletní školy, vidím, že něco není v pořádku. Všichni trénují, ale výsledek je mizivý. Vezmeme-li stejný proces ve sportu, je všem jasné, že trenéři musí vychovat šampiona. Ale že z baletní školy nevychází ani Uljanovová, ani Plisecká, o to se nikdo nestará. To není správné. V Rusku každoročně promuje asi sto nových choreografů. Ale já nemohu uvést jediné jméno. To nedává smysl. Dnes geniální skladatelé, umělci, choreografové fakticky neexistují. Ani Mozart, ani Beethoven… Jistě existují choreografové, nechtěl bych se jich dotknout, ale oni dělají svou práci na úrovni, která nemůže konkurovat umění jejich předchůdců. Moje generace tvořila svět, do kterého se nořili diváci. Neumeier, Béjart, Kylián, to jsou naprosto rozdílní umělci, ale každý má svůj tvůrčí svět, který fascinoval, přitahoval.
Já však nejen tvrdím, že tvůrci nejsou, snažím se zajistit, aby se zrodili. Až budeme mít svoje divadlo (příští rok má v Petrohradě začít výstavba Paláce tance, předpokládaný termín dokončení je rok 2016), budou v něm pracovat tři společnosti, které představují tři období ruského baletu.
Zaprvé to bude klasický balet, který se soustředí na obnovení starých, zmizelých partitur. Druhá společnost je moje, ta bude rozvíjet psychologický balet; a třetí – zcela nová, malá neziskovka – se bude zabývat výhradně experimenty, jen moderní choreografií. Na jejím základě vytvoříme studio mladých choreografů, kteří s ní budou pracovat. Bude to mezinárodní studio, kam mohou přijíždět choreografové z celého světa. Pro ně má být postavena speciální scéna. Doufám, že to pomůže talentovaným lidem, kteří se dnes z nějakého důvodu nemohou realizovat sami.
Technologické prostředí, ve kterém žijeme dnes, vysává, ničí všechno tvůrčí v člověku… Tep člověka se ztrácí, když se nachází ve virtuálním světě. A já myslím, že to je jeden z důvodů, proč dnes neexistují geniální tvůrci. Celá generace se vydala do virtuálního světa, a ztratila tak možnost vnímání prvotního tvůrčího aktu. Tvorba je božský proces, a virtualita
je umělá.“
Něžná je noc
Jenže do virtuálního světa se ponořili nejen umělci, ale i publikum. Nehrozí, že s naší generací se i balet stane minulostí? Boris Eifman si to nemyslí: „Zatím dosahujeme rovnováhy mezi tím, že se mladá generace vrhla do umělé reality, a tím, že když k nám přijde na představení, získá něco, co nikdy nezíská ve svých hrách. Jiná věc je, že ne každý má tuto potřebu.
Živé lidské tělo, živý tep, který se chvěje, nenahradí žádná virtuální technologie. Baletní umění bude existovat tak dlouho, dokud bude žít člověk, dokud se sám nezmění v něco kybernetického. Podle mého názoru člověk maximálně zdokonalí virtuální technologie a pak zařadí zpětný chod. Lidstvo stejně bude hledat kompromis mezi budoucností a minulostí.“
Boris Eifman mnohokrát hovořil o tom, jak ho přitahuje zvláštní svět, ve kterém žijí psychicky nemocní lidé. „Kdysi jsem se hodně zabýval Freudem,“ vysvětluje, „a chtěl jsem podle něj udělat balet. Zaměřit se na téma psychoanalýzy, zkoumat, jak se psychiatr noří do jiného světa… V románu F. S. Fitzgeralda Něžná je noc je téma lékaře a pacienta, jejich složitých vztahů. Psychologická tragédie popsaná v tomto románu mne velmi znepokojovala a zdá se, že v roce 2013 udělám takový balet. Doufám, že koncem roku bude premiéra.“
Zajímalo mne, jak pan Eifman hodnotí to, čeho dosáhl. Je spokojen? „Dostávám se nyní na úroveň, kdy mám možnost uskutečnit, co jsem naplánoval. Mám vše, co je nutné pro plnohodnotnou tvůrčí práci. Stát mi poskytuje potřebnou podporu. Nikdy bych si nepomyslel, že zrovna v Petrohradu, v Rusku získám podmínky, o kterých se jen může zdát mým kolegům ve světě. Zabývám se takovým druhem umění, ve kterém je nutné, aby byl umělec pochopen ještě za života.
Nemohu se věnovat choreografii v naději, že podle ní jednou někdo zatančí. Nemůžu psát do šuplíku. Měl jsem štěstí, že jsem schopen realizovat své nápady nyní a že nacházejí své publikum. Pokud uskutečním tři hlavní projekty – Akademii, divadlo a studio mladých choreografů, pak je možné říct, že jsem spokojen…“
Boris Eifman nedopověděl, protože začalo focení. Stihl mi ale říci, že do Prahy se zamiloval. Že nepřestává žasnout nad neobyčejnou krásou tohoto města, které nevypadá jako skutečné, ale spíše jako dekorace k nějakému filmu. Poté odletěl. Už kvůli všem milovníkům baletu doufám, že ne nadlouho.
Boris Eifman (1946)
Absolvoval obor choreografie na Leningradské státní konzervatoři v roce 1972. Již v roce 1977 se mu podařilo vytvořit svou vlastní baletní skupinu, která, přestože získala světový věhlas, nemá dodnes stálou baletní scénu. Jeho balety se často zabývají tvorbou geniálně nadaných lidí, která přivádí až na hranici šílenství. K námětům, ze kterých čerpal, patří např. osud Čajkovského, Molièra nebo literární díla jako Anna Kareninová, Evžen Oněgin či Idiot.
