Internetový magazín Science píše, že domorodci v peruánské vysočině znali sladké brambory už před osmi tisíci roky a generace učenců veřily, že španělští a portugalští dobyvatelé je do jihovýchodní Asie a na začátek Pacifiku přivezli v 16. století. Jenže archeologové a lingvisté shromáždili v posledních letech důkazy, které formují jinou hypotézu; už středověcí polynéští námořníci dokázali své propracované lodi navigovat až k západnímu pobřeží Jižní Ameriky, aby se pak, mimo jiné, s nákladem sladkých brambor vrátili zpět.
Nejstarší vzorky této plodiny nalezené v Pacifiku pocházejí z doby kolem roku 1000 n.l., tedy asi 500 let před první výpravou Kryštova Kolumba. Ba co víc, výraz pro sladké brambory se v mnoha polynéských jazycích podobá slovu „quechua“, jež označuje „rostliny“.
Trojí cesta sladkých brambor
Nicméně, studovat přímo genetické linie sladkých brambor je obtížné. Evropští obchodníci vyváželi odrůdy sladkých brambor z Mexika a Karibiku do Pacifiku, a tato plemena ve směsi starších polynéských odrůd zakrývají genetickou historii. Proto je obtížné aplikovat informace získané ze současných vzorků na starší odrůdy – bez hluboké historické kontroly.
Vědci z francouzského Centra evoluční a funkční ekologie společně s Institutem zemědělského výzkumu (CIRAD) nyní sestavili takovou časovou kontrolu – díky vzorkům sladkých brambor uchovaným v herbářích, které sestavili první evropští objevitelé při návštěvě řady polynéských ostrovů. Studie publikovaná na webových stránkách Proceedings of the National Academy of Sciences, přinesla pádný důkaz pro dávné kontakty mezi Polynésií a Jižní Amerikou.
Na základě analýzy genetických markerů specifických pro batáty v obou současných vzorcích rostlin a starších herbářových vzorků vědci objevili významné rozdíly mezi odrůdami ze západního Pacifiku a plodinami z Pacifiku východního. Toto zjištění podporuje tzv. tripartitní hypotézu, která tvrdí, že sladké brambory byly v regionu představeny třikrát: nejprve prostřednictvím „předkolumbovských“ kontaktů mezi Polynésií a Jižní Amerikou, potom španělskými obchodníky plujícími na západ od Mexika, a také je přivezli portugalští obchodníci plující východně z Karibiku. Španělské a portugalské odrůdy skončily v západním Pacifiku, zatímco starší, jihoamerická odrůda dominuje na východě Pacifiku – takové vysvětlení podává francozuzský tým.
Podpora archeologických a jazykových důkazů
Archeolog Patrick Kirch z Univerzity v Berkeley v Kalifornii, který se na analýze herbářových vzorků nepodílel, považuje studii za „inovační“. Hlavní autorka studie Caroline Roullierová zdůrazňuje, že ačkoli genetická analýza sama o sobě neprokazuje, že předkolumbovští Polynésané už měli čilé kontakty s Jižní Amerikou, silně podporuje stávající archeologické a jazykové důkazy, že tomu tak skutečně bylo. Tento názor zastává i antropolog Richard Scaglion z Pittsburghské university „Všechny názorové linie jdou rukou v ruce a silně svědčí pro dávné kontakty Polynésie s Jižní Amerikou.“
