Sedmička navštívila denní stacionář Effeta. První zařízení pro lidi s mentálním postižením a autismem, které v Brně vzniklo před dvaceti lety.
Když se Dustin Hoffman připravoval na roli autistického pacienta Charlieho Babbitta v oscarovém filmu Rain Man, strávil několik týdnů nejen s autisty, ale i s jejich rodinami. Snažil se totiž pochytit jejich rituály, návyky a rysy v chování.
Kdyby snímek natáčeli v Brně, Hoffman by se mohl přiučit od klientů denního stacionáře Effeta v brněnské Líšni.
Toto zařízení začalo před dvaceti lety jako první v Brně sloužit lidem s mentálním postižením a autismem. Sedmička oprýskaný dům na kraji Brna na několik hodin navštívila. Se stejným cílem jako Hoffman. Zjistit, jak žijí lidé, kteří mají svůj vlastní svět.
Šance pro autisty
„Pro skvělé činy nalézá Bůh mnoho pomocníků, ale pro nepatrné skutky jich ještě hodně potřebuje,“ říká vedoucí denního stacionáře Effeta Karel Weishäupel ve své nevelké podkrovní kanceláři pod střechou domu v Holzově ulici.
Jeho pracovnu zdobí výtvory klientů, na něž je pyšný a těší ho. Už kvůli tomu, že postiženým pomáhají rozvíjet jejich mentální schopnosti.
„Effeta v překladu znamená otevřít se. Před rokem 1989 neměli rodiče autistů mnoho možností, kam děti umístit, a tak je dávali do ústavů. Ty jsme ale chtěli nahradit, proto vznikl v Brně první projekt inspirovaný zahraničními poznatky,“ vypráví Weishäupel o počátcích budování denního stacionáře.
U jeho zrodu stál mimo jiné Miloslav Kotek, někdejší poradce místopředsedy vlády Josefa Luxe. Coby duchovní otec Effety vytvořil zařízení, které bylo alternativou tehdejším socialistickým praktikám v oblasti sociální péče. A jak to v Effetě vypadá dnes? Ve společenské místnosti v přízemí stacionáře sedí deset mužů a žen. Na stolech mají rozprostřené výtvarné potřeby a barevné papíry.
Mezi klienty je i dvaačtyřicetiletá Míša (stacionář příjmení klientů nezveřejňuje), žena se širokým úsměvem a neskonalým optimismem.
Míšu baví hlavně práce se dřevem. K zabavení slouží jí i dalším postiženým pět pracovně-terapeutických dílen.
Dílna pro každého
Malířský ateliér, kovodílna, místnost na výrobu keramiky, košíkárna a dřevodílna. „Je tu také učebna pro vzdělávání včetně výuky na počítači. Pracovní terapie má kapacitu šestadvacet uživatelů s lehkým a středním stupněm postižení ve věku od osmnácti let,“ vyjmenovává Martin Kopáček z Effety možnosti, kde se mohou postižení lidé zabavit.
Míša má ale i jiné záliby. „Chodím taky zpívat do sboru. Zpívám nižší soprán,“ chlubí se Míša, která dokonce jednou vyzkoušela práci moderátorky v brněnském křesťanském rádiu Proglas.
Pevný řád Jako vzpomínku na vysílání nosí stále na krku „novinářskou“ kartičku se svým jménem. Patří mezi nejupovídanější klientky denního stacionáře.
Možná proto, že ji baví kromě manuální práce také žurnalistika a veškeré dění kolem ní. Reportérský tým by mohla tvořit s mladíkem, jenž v ruce svírá jakousi krabičku a stále s ní něco „fotí“.
Pevný řád
Přestože se může na první pohled zdát, že ve stacionáři panuje chaos, opak je pravdou.
Postižení lidé se sice chovají každý jinak, jejich pobyt má ale pevný řád. Na jeho dodržování dohlíží několik asistentů a asistentek. Protože je Effeta jedním z průkopníků v práci s lidmi postiženými autismem v Česku, zahájilo mnoho odborníků na autisty svou kariéru právě tady. Zajímavostí je i fakt, že mezi prvními zaměstnanci byli lidé mnoha profesí - účetní, elektrikáři nebo strojaři.
„Držíme sedmihodinové služby. Provoz Effety začíná každý všední den od půl sedmé ráno, ale na přípravu máme ještě hodinu navíc,“ popisuje asistentka Tereza Hrdinová. Zmíněná příprava představuje jakýsi rozvrh dne.
Program závisí mimo jiné na tom, jaké je roční období. Týdenní program je navíc pevně stanovený tak, aby byl co nejvíce rozmanitý. Každému dni dominuje výrazná aktivita, k níž patří například plavání, hipoterapie, návštěva města nebo výlet do okolí.
Nejen ozdobičky
„Třeba před Vánoci tedy vyrábíme ozdoby, připravujeme se na besídky a vystoupení. Na jaře zase budeme vyrábět velikonoční předměty,“ upřesňuje Hrdinová další aktivity.
Vitální a trpělivá dívka patří mezi dvě desítky zaměstnanců, kteří se denně starají o téměř šedesát klientů s nejrůznějším stupněm postižení. Ti nejsou jen z Brna, ale i z jeho nejbližšího okolí. Z Podolí nebo až z Rajhradu. Do denního stacionáře některé z nich vozí dvěma mikrobusy.
„Řidiči najezdí podle jízdního řádu více než dvě stě kilometrů,“ vypočítává Weishäupel a vyzdvihuje nadšení svých zaměstnanců, kteří berou práci spíše jako poslání. Jinak to ostatně ani nejde. Mzdy v oblasti sociální péče totiž nepatří k nejvyšším. Zařízení také zápasí s každou korunou přidělenou z dotací.
„Peníze chybí všude,“ krčí šéf Effety rameny. Krátce před polednem provoní přízemí stacionáře fazolová polévka a horňácký guláš. Do oběda ale ještě zbývá několik desítek minut, takže následuje pravidelný dopolední rituál. Kafíčko.
Na toto slovo reagují klienti spontánně. Přinášejí si malované hrnečky a dózy s praženou mletou kávou či směsí cappuccina.
Chvíle na kávu
„Je to moje oblíbená část dne,“ pochvaluje si například Alenka při čekání na chvíli, až se voda dostane do varu. Horký nápoj mezi zdmi stacionáře je pro některé jen slabou náplastí na popíjení kávy v kavárně v centru Brna. Tam se chodí po skupinách, v níž Alenka tentokrát nebyla. „V kavárně si dávám vídeňskou kávu. Je to prima,“ říká se zasněným výrazem.
Jakmile se začne mísit vůně oběda s aroma čerstvě uvařené kávy, přicházejí do kuchyňky další lidé, kteří ještě před chvílí vyráběli v dílnách nejrůznější věci. Šálek kávy si přišel vypít také věčně usměvavý Eli. Snědý mládenec s klíčkem na krku patří mezí místní smíšky. Jeho postižení není tak rozsáhlé, takže ho asistenti využívají i jako pomocníka. Pomáhá například v kuchyni s výdejem stravy. Moc nemluví, ale vždy dokáže podat pomocnou ruku.
Komunikace je ostatně problém mnohých klientů denního stacionáře. Například Ivetka, drobná dívka v teplácích a šedém svetru, jenom kývá hlavou. Odpovídá tak na každou otázku. „Chceš s námi vyrábět ozdoby, nebo ne?“ ptá se jí asistentka Hrdinová. Ivetka pokývá hlavou směrem k asistentce. Bere do ruky nůžky a barevný papír a soustředí se na stříhání.
Těší je radost klientů
„Klienti musí pořád něco dělat,“ říká asistentka o lidech postižených autismem, jejichž mysl se zaměřuje spíše na detail, zatímco celek často ztrácejí ze zřetele.
Svou práci by neměnila. Odměnou jí je za to radost klientů Effety, kteří nemusejí být jako před více než dvaceti lety zavření v ústavu obklopeni lékaři v bílých pláštích. Místo toho mají druhý domov, v němž mohou sdílet „svůj“ svět se světy jiných.
HISTORIE EFFETY
* Denní stacionář Effeta funguje od konce roku 1991, kdy začal poskytovat služby prvním deseti klientům.
* Klienty jsou lidé s mentálním postižením, autismem a kombinovaným postižením se střední až vysokou mírou v produktivním věku.
* Po rekonstrukci budovy bývalých jeslí v brněnské Holzově ulici se v roce 1993 zvýšila kapacita na třiatřicet klientů.
* Dalších pětatřicet postižených našlo služby ve Strnadově ulici v domě denního pobytu. Navštěvují ho především lidé s hlubokým postižením.
* Současná kapacita Effety je 55 klientů, o něž se stará 24 osobních asistentů.
* Kromě denních pobytů jezdí klienti Effety na pobyty v přírodě, nejčastěji jezdí „na hory“ do Daňkovic a Češkovic u Blanska.
* Za dvacet let působení získala Effeta několik čestných uznání, například ocenění Výboru dobré vůle Olgy Havlové.
