Velice smyslná, což znamená rychle zbavující smyslů, zejména pak smyslu pro rodinu. Ovšem padnout jí k nohám bych si rozhodně pořádně rozmyslel. U nohou jí totiž leželo něco, co se podobalo velké hromadě mokrých koberců, s tím rozdílem, že koberce, a to i když jsou mokré, se jen málokdy takhle dívají. Nejen já, ale všichni, na to koukali. Naštěstí to paní u vedlejšího stolu nevydržela. „Prosím vás, co to je tohle?“ oslovila ji.
„To je irský vlkodav,“ zacvrlikala krasavice. Nevím, jestli jste to někdy viděli. Pes, pod kterým by projelo dítě na kole, aniž by to jeden z nich zaznamenal. Pošťákova noční můra.
„Proboha, a co to žere?“ zeptala se paní. Tři ovce na 100 kilometrů, napadlo mě.
„Má rád kostičky,“ odpověděla. „Strašně rád se mazlí.“
Nedokázal jsem si představit, jak se dá s tím monstrem pomazlit bez toho, aby člověk skončil na jednotce intenzivní péče. Najednou se stůl zakymácel a ta žena někam zmizela. „Lehni,“ křikla na zvíře tak důrazně, že poslechl i číšník. A zase se zhmotnila. Pes si podle všeho na chvíli sedl a z těch pár vteřin bylo jasné, že Pes baskervillský byl proti tomuhle ufňukané štěně.
„Chcete si ho pohladit?“
Pohladit? Tak na to už jsem fakt neměl nervy. „Zaplatím,“ křikl jsem na obsluhu. Poslední, co jsem z té rozmluvy slyšel, bylo: „Nebojte se, je to brouček. Spí se mnou v posteli.“
Naposledy jsem se na ni podíval. Byla ten typ, který připomíná nějakou slavnou herečku, a taky to, jak dlouho už je člověk ženatý. Ovšem tahle by mě nedostala do postele ani náhodou!
