Bubeník Citronu: Na moři se musím živlu podvolit. To platí i v muzice | E15.cz

Bubeník Citronu: Na moři se musím živlu podvolit. To platí i v muzice

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Bubeníka skupiny Citron a majitele Rádia Čas Radima Pařízka táhne jachting a svoboda, kterou má na moři. Vždy se ale vrátí domů. Kapela ho totiž stále baví.

Jako muž mnoha tváří se jeví Radim Pařízek. Je známý především jako bubeník české rockové legendy Citron. O něco méně pak jako majitel úspěšného Rádia Čas. A co se o něm skoro vůbec neví, je fakt, že se věnuje námořnímu týmovému jachtingu.

„Každoročně se účastníme mistrovství světa a Evropy. Pod jménem Bohemia Express jsme nejlepší českou posádkou již mnoho let,“ říká bubeník, jehož kapela Citron chystá před Vánocemi vydat koncertní DVD.

Vlastníte rádio a zároveň k tomu hrajete. Dá se to vůbec stihnout?

Dá se to. Muzikou se neživíme. Ono to ani v téhle době není možné. Je to s námi podobné, jako to mají například kapely, co dřív byly slavné. A teď jsou v pozici, že je chtějí na různé festivaly, ale tyto kapely dnes už nemohou vyprodávat sály. Pro mě jde v muzice spíš o vnitřní svět.

Když jste na koncertu nemohl hrát, zaskakoval za vás někdo?

Stalo se to párkrát, protože svého náročného koníčka námořní jachting mám už několik let. Někdy se výjimečně stane, že se data startu soutěží prolínají s datem festivalů, na kterých bychom velmi rádi hráli. V takovém případě to musíme řešit alternací.

Jaký je pocit hrát skladby, které jsou staré dvacet až třicet let.

S tím se asi potýkají všechny podobné kapely jako my. Problém je v tom, že lidé ty písničky stále chtějí. Takže nedat jim je, to by byl hřích. Člověku pak nezbývá nic jiného, než je hrát pořád dokola a dělat jim tím radost.

Dá se po letech do starších skladeb přidat něco nového?

Většinou ne. Fanoušci znají ty písničky nazpaměť, zpívají si je s námi a nějaká alternativa by byla spíš nežádoucí. Bohužel. Nebo bohudík, nevím.

Co vás přivedlo k jachtingu?

Náhoda. Jsem přesvědčený, že ke všem věcem se člověk dostane náhodou. Jsem zastáncem toho, že má-li něco člověka potkat, tak ho to potká. Nic není náhoda. Někdo mi kdysi řekl: „Hele, zkus to.“ Tak jsem jachting zkusil a propadl jsem tomu.

Jak si to vysvětlujete?

Kromě muziky mám strašně rád přírodu. A nevím, jestli je to tím, že jsem ve znamení štíra, ale miluji svobodu. Na moři jste naprosto svobodný. Ten pocit člověk nezažije nikde jinde. Ani doma, ani v práci, nebo ve společnosti. A jak jednou k té svobodě přičichnete, musíte se k ní nutně vracet. K moři však přistupuji s pokorou. Bez toho to totiž nejde, mockrát jsem si to ověřil. Musíte se živlu podvolit a respektovat ho. A on pak určitým způsobem bude respektovat vás. To podle mě platí všude. V muzice, ve vztazích.

Už jste letěl někdy přes palubu?

Jo. Při závodech někdy fouká hodně. Nás je na palubě deset a každý máme svou funkci. Máme řádově asi třináctimetrovou loď. Když jsem končil ve vodě, naštěstí jsem se držel lana. Jinak jako hlavní zásada na moři platí, že člověk nesmí spadnout do vody.

Proč?

Když člověk na závodu pluje za dne, je to v pohodě. Horší je, když pluje v noci a jsou velké vlny. To potom hledat někoho, kdo je „man over board“, tedy muž přes palubu, je velký problém. Takže člověk musí dělat všechno pro to, aby neskončil ve vodě.

Byl jste na Antarktidě, což není úplně dostupný kontinent. Jak na vás zapůsobil?

Když se k Antarktidě dostanete, je to, jako by na zemi existoval jiný vesmír. Tam je prostě všechno úplně jinak. Panuje tak dobrá viditelnost, že to, co se na moři zdá být pět mil, tam je to třeba padesát. Kolem vás plují velryby a řady tuňáků. Najednou si uvědomíte, jak je to nesmírně vzácné. Člověk by si toho měl vážit.Je to neskutečný zážitek.

O to více, že počet výprav k Antarktidě je omezený.

Dle dohod tam může jen nějakých tři tisíce lidí ročně, takže kapacity turistických lodí se určitě naplní. Nicméně existuje i jiná možnost, jak se tam v dnešní době dostat. My jsme tam jeli na malé patnáctimetrové jachtě.

Šlo to?

Počasí mezi mysem Horn a prvním antarktickým poloostrovem nebylo příznivé. Tam je vždycky rozbouřené moře. V těch místech se totiž stýká Atlantský oceán s Pacifikem. Povětrnostní podmínky tam jsou divoké. Zvládli jsme to. Musím říct, že jsme v jachtingu úspěšní, na letošním mistrovství světa jsme například byli druzí. A předloni v Itálii jsme amatérskou třídu vyhráli.

Jaký je to pocit, když se vrátíte zpátky z moře do normálního života?

Člověka to zatáhne zpátky do konvence zvyklostí řádu, který ale mnohdy není tím řádem a pořádkem. On je vykonstruovaný politickými a společenskými normami, které jsou tady vystavěné. Když se dostanu zpátky, až tehdy si uvědomím, jak je to tu všechno svázané a jak mně svoboda na moři chybí.

Neměl jste někdy chuť rádio prodat a jen tak cestovat po moři?

To ne, mě baví muzika a rádio je muzika. A baví mě hrát s kapelou. Na lodi bych pro moc lidí nezahrál.

Změnilo se za dvacet let od revoluce pojetí rádií jako takových?

K rádiu jsem se dostal v roce 1998. Funkce rádia zůstala stejná. Má obrovskou výhodu vůči televizi. Nemusíte se na něj koukat. Můžete si rádio pustit kdekoli, v autě nebo v práci. Fungování rádií bohužel trochu ovlivnila krize, která tady byla. Negativně zasáhla do příjmů a dodnes se to nezlepšilo.

Zasáhla nějak rádio skutečnost, že se v dnešní době cédéčka moc neprodávají?

To rádio nijak neovlivnilo. Lidé chtějí slyšet svou hudbu, své písničky, které mají rádi.

Rozjeli jste druhý rockový kanál vašeho rádia.

To se chytá obrovsky. Druhý kanál vysílá od letošního května a zpětně od posluchačů máme velmi kladnou odezvu. Zvedlo to vlnu zájmu. V ostravském regionu je zkrátka bigbít doma a to rockové rádio se skutečně líbí. Mám informace, že na operačních sálech fakultní nemocnice se hraje právě naše rockové rádio. Lékaři nějak inklinují k poslouchání rocku více než popu a mají náš kanál hodně rádi.

Mají dnes mladé kapely šanci se prosadit?

Ve společnosti existuje informační přesycenost. Pro mladé kapely je velmi těžké dostat se výš do veřejného povědomí. Ale nakonec ty hodně dobré si cestičku vždycky najdou. Hlavně si je najdou jejich fanoušci. Je to ale ztížené, dřív to šlo lépe.

Jak to myslíte?

Když byl někdo dobrý, prosadil se spíš než dneska. Může se stát, že ti dobří zůstanou nepoznaní, a v tom se hodí rádio, které umí dostat interprety nahoru. My to děláme taky, ale není to jednoduché, protože se hlásí spousta lidí a náš výběr nemusí být správný. Všechny do éteru dát nemůžeme.

Poznáte po poslechu nějaké desky, že to může být potenciální hit?

Mám nějaký cit, na základě něhož poznám, jestli je daný interpret dobrý, nebo ne. Stejně je to jen subjektivní názor, masy to pojmou jinak. Myslím, že na to nějaké buňky mám, i když se samozřejmě nemusím vždy strefit.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video