Bude jako Martin Straka. Ne, on je! | E15.cz

Bude jako Martin Straka. Ne, on je!

Dělí je sedmadvacet let. Oba ale nosí na hrudi plzeňského Indiána a na zádech stejné jméno. Martin Straka.

Psal se rok 1999. Rok od našeho slavného vítězství na olympiádě v Naganu. Euforie. Nadšení. Hokej byl u nás v té době, řečeno slovy Johna Lennona, populárnější než Ježíš. Jedním z tahounů zlatého týmu byl plzeňský Martin Straka. Stejně jako zbytek týmu, miláček národa.

Martin díky Naganu

Když se toho roku narodil v plzeňské rodině Petra a Jaroslavy Strakových druhorozený syn, dostal jméno po slavném hokejistovi – Martin, tedy Martin Straka II. „Přál jsem si to a rodiče o tom přesvědčil,“ říká Martinův starší bratr Petr, který už tehdy jako sedmiletý hrál hokej za plzeňské žáčky. Letos ho draftoval Columbus. Teď je rok 2010. Od Nagana uteklo už jedenáct let. Z Martina Straky je teď ikona plzeňského hokeje. Jeho malému jmenovci je jedenáct a oba Martinové se můžou zdravit v plzeňské ČEZ Aréně.

I mladší z dvojice hraje hokej za plzeňské Indiány. Na levém křídle se stal druhým nejproduktivnějším hráčem plzeňského týmu. „Patří mezi nejnadanější hráče svojí kategorie,“ říká jeho trenér František Roubal. Sedmička oba dva plzeňské hokejisty seznámila. Starší Straka provedl mladšího kabinou i posilovnou extraligového mančaftu. Jedenáctiletý Martin tu byl poprvé, ale rád by se sem vrátil. „Hokej chci hrát celý život,“ sebevědomě prohlašuje klučina. Při vzájemném setkání se styděl. Není se čemu divit, plzeňský kapitán a generální manažer je jeho vzorem od malička. „Vedle Stráči se mi líbí i Sidney Crosby a Jevgenij Malkin,“ jmenuje Martin. Narážky na svoje slavné jméno slyší často. Trpělivě vysvětluje, že není syn slavného Martina.

I když se mu snaží podobat. Se svým idolem má vedle jména i další klíčovou vlastnost. Hokejem žije. Čtyřikrát týdně trénuje, o víkendu hraje zápasy. Chodí na Benešovu základní školu, kde se učí samí sportovci. I když hraje ještě fotbal a tenis, napořád by se chtěl upsat hokeji. A být jednou jako Martin Straka!

Lukáč a Janecký

„Sport vás musí bavit. Když vás nutí rodiče, tak nemůžete uspět,“ říká osmatřicetiletý Straka s tím, že mu radost ze hry vydržela do dneška. V zimě se jako dítě těšil na led, buď na zimák, nebo na Bolevák, v létě pospíchal na fotbalové hřiště. Při bojích o to dostat puk či merunu do brány trávil vždy celé odpoledne. S učením to nikdy moc nepřeháněl. Nebyl na to čas. Před sebou viděl jediné. Góly a vítězství. A i když ho fotbal hodně bavil, hokej byl pro něj vždy jedničkou. Hokejové vzory měl dva. Slováka Vincenta Lukáče a pardubického Otakara Janeckého. S ním si v roce 1994 zahrál na mistrovství světa v Itálii. Také malý Martin chodí na fotbal a tenis. I pro něj je to jen doplněk k hokeji. Hokej z donucení

O našem mládežnickém hokeji se často píše, že upadá. Mladí prý nemají úctu k autoritám, nebo na sport kašlou. Straka se za pomoci své pravé ruky, sportovního manažera Milana Tichého, snaží tenhle trend alespoň v Plzni zvrátit. Jde to ale těžko, je jiná doba, než byla dříve. Rozdíl mezi generacemi dvou Martinů Straků je značný.

„Rodiče nemají na děti moc času. Všichni se snaží vydělat peníze,“ myslí si majitel HC Plzeň 1929. Když byl malý chlapec, měli jeho rodiče ve dvě hodiny po šichtě a mohli se mu věnovat. „Táta se mnou hrál fotbal i hokej. Všechno mě naučil,“ vypráví plzeňská legenda. Dnes si maminky a tatínkové synovu mnohamilionovou smlouvu v Rusku nebo za mořem leckdy vysní a zapomínají na radost ze hry. „Když se dívám na některé mladé kluky, tak mi připadá, že hrají z donucení,“ tvrdí Straka. On sám má dvě dcery, šestiletou a dvouletou. „Ta starší už dělá různé sporty, ale čekám, že sama přijde a řekne. Tati to mě baví, tohle chci dělat pořád,“ uzavírá.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!