„Viděl jsi ho?“ baví se spolu dva mladíci na přechodu přes Rudolfovskou a otáčejí se za autem, které právě projelo. Míjelo je lamborghini – italský fenomén, jehož cena je několik milionů korun.
Jindy se takhle chodci v Budějovicích otáčejí za dalšími značkami z Apeninského poloostrova, za ferrari a masserati. Zahlédnout mohou i britského jaguára, americký dodge viper nebo německou klasiku porsche.
Díky těmto nevšedním a obdivovaným autům si jejich majitelé plní dětské sny.
1. Lamborghini LP560
„Už od mala jsem měl rád motorky a sportovní auta. Pár sporťáků už jsem vlastnil a teď jsem si koupil tohle. Je to taková bezpečnější motorka,“ usmívá se dvaačtyřicetiletý Jiří Wohlmann a dívá se při tom na svou bílou chloubu – Lamborghini LP560.
Italské značky mu učarovaly. Když si chtěl před rokem a půl koupit nový vůz, rozhodoval se mezi ním a ferrari. „Pominu-li to, že má ve znaku býka a já jsem ve stejném znamení narozený, má oproti ferrari výhody v komfortním podvozku a náhonu na všechny čtyři kola,“ vysvětluje svou volbu.
„Kromě rychlého žihadla jsem volil i komfort, aby se v tom dalo jezdit i na našich silnicích a aby z těch otřesů člověku nevypadaly plomby,“ dodává.
Označení LP560 udává počet koní pod kapotou, maximální rychlost tohoto auta je 340 kilometrů v hodině. „Na okruhu jsem s tím jel asi dvě stě padesát. Pak už musíte brzdit do zatáčky,“ vysvětluje.
Dostal ho v minulém roce přesně v den svých narozenin. Půl roku předtím si ho objednal a pak čekal. „Přijel jsem si pro něj a měl jsem ho zabalené v plachtě a zavázané mašlí,“ usmívá se majitel jednoho ze dvou aut této značky ve městě.
2. Chevrolet Camaro
Může říct, že si splnil svůj americký sen.
Šestačtyřicetiletý Martin Krátký si pořídil americký sporťák Chevrolet Camaro. Výkon pod kapotou přes 400 koní, obrovské zrychlení. „Nejde o ježdění v závratných rychlostech, ale spíš o to, že cítíte, že výkon máte pod nohou, když ho budete chtít využít,“ popisuje.
Už vystřídal několik amerických aut. Ta evropská ho nebaví. „Obsah ničím nenahradíte a kladu důraz na pohon na zadní nápravu. Zatočit volantem, pustit plný plyn a auto se vám točí kolem dokola. To je skvělé,“ dodává. Jeho vůz má obsah motoru 5700 kubických centimetrů.
Koupil ho zhruba před čtyřmi roky. Bylo obouchané a rok a půl ho dával sám se svými syny dohromady. Jeden je automechanik a druhý se zajímá o design. Jak sám říká, vytvořil si k němu vztah.
„Dneska není problém jít do autosalonu, složit tam několik milionů a auto si přivézt. Ovšem to není ono,“ vysvětluje milovník rallye.
3. Shelby Cobra 427
Protože sedmadvacetiletý Tomáš Doucha často jezdí na okruhy, chtěl nějaký zvláštní, ale klasický vůz. Nechal si proto postavit repliku modelu Shelby Cobra 427. „Nikdy bych si nenechal dělat napodobeninu auta, o kterém bych věděl, že se dá koupit originál. Jenže v roce 1967 vyrobili jen sto těchto vozů a vím, že je prakticky nesehnatelný,“ říká.
Chtěl, aby kopie byla naprosto přesná. Proto jsou některé díly až z Ameriky a od našich úřadů musel získat řadu výjimek, aby s ním mohl na silnici.
„Kdybych věděl, kolik budu mít s papírováním starostí, znova bych do toho nešel,“ popisuje Doucha.
V replice závodního vozu ale dlouhé jízdy pohodlné nejsou. Vůz má špatnou aerodynamiku a fouká do něj. Při vysokých rychlostech se za volantem téměř nedá dýchat. Řízení je také jiné. „Pohon má na zadní kola, nemá žádný elektronický systém ani ABS. Jízdní styl tomu musím přizpůsobit. Řízení je ale požitek,“ líčí motorista se třemi sty koňmi pod kapotou.
Lidé cobru často obdivují. Budí prý rozruch. „Ženským se ale většinou moc nelíbí. A když už jsem nějakou slečnu svezl, řekla mi, že to bylo strašné,“ vypráví Doucha, který auta každoročně mění.
„Někdo říká, že jsem na auta děvkař. Chci si ho vyzkoušet, pojezdit si s ním a poslat ho dál,“ uzavírá s úsměvem.
4. Porsche Carrera 4S
Nikdy nepatřil k velkým fanouškům motorismu, ale po sportovním autě toužil. Ve dvaatřiceti letech si ho Arnošt Binter koupil.
„Přivezl jsem si ho letos v dubnu,“ ukazuje na černé Porsche Carrera 4S. Rozhodoval se mezi ním, ferrari a lamborghini. Nechal si poradit od známých a jel si pro něj do německého Rostocku. „Když jsem do něj poprvé sedl, měl jsem z toho trochu strach a jel jsem s tím méně, než jezdím normálně,“ dodává.
Je to jeho první sportovní
auto v životě. Do té doby střídal jen limuzíny nebo teréňáky. „Není na nákupy,“ usmívá se a otevírá kufr, kam se vejde tak jedna nákupní taška. Do města s ním proto moc nejezdí a má ho spíše na výlety.
„Teď se nám ale narodila dcera, takže v něm jezdím nejčastěji sám nebo občas s manželkou, když nám někdo dítě pohlídá,“ vysvětluje.
