Mám rád směsici pocitů, když nervozitou nemůžete pořádně polknout, když se vzduch v napěchované hale skoro nedá dýchat anebo když by se napětím ve vás krve nedořezal. A pak to vypukne. Poslední míč celého setu, celého zápasu a hlavně celé sezony se dotýká palubovky. Řev, povyk, jásot a do toho poletují barevné konfety zmáčené stříkajícím šampaňským.
Asi tak se dá převéstpřesně ten moment, když se v českobudějovické hale rodí další volejbalový titul. Jenže přesně se daný okamžik prostě popsat nedá. To musíte zažít na vlastní kůži.
A možná, že by zájemci na podobný stav nemuseli čekat moc dlouho. Volejbalisté Jihostroje mají zatím velice dobře našlápnuto. Pravdou totiž je, že budějovičtí volejbalisté si dělají v domácí nejvyšší soutěži, co chtějí. Projíždějí jí jako nůž máslem.
Jen je škoda, že umění nejlepšího nože v republice neumí ocenit diváci. Do ochozů jich na zápasy chodí pořád méně. Čím to může být?
Možná je pro někoho stovka za zápas opravdu moc. A možná také za to paradoxně může i takzvaně nabušený kádr volejbalistů. Se slabšími celky si Jihostroj poradí za hodinku a jdete domů. Tak jako tak, s vyřazovacími boji začne zase jiná soutěž. V té soutěži jde o titul, jde o to být nejlepší v celé zemi.
A jde také o to, aby si diváci našli cestu do sportovní haly a vynahradili si celou sezonu, kdy si od pořádného fandění dávali trošku oddech. Protože spontánně si po posledním míči zařvat, vyskočit ze sedačky a kochat se pohledem na obrovskou radost volejbalistů, to je víc než utracená jedna stovka za lístek.
