Bydleli v místnosti s jedinou postelí | E15.cz

Bydleli v místnosti s jedinou postelí

Před třiceti lety posadil Ivan Nerad svoji rodinu do auta a odjel hledat svobodu na Západ.

K útěku jej donutilo dusno normalizačního Československa. Život v zemi mu navíc neustále ztrpčoval jeho židovský původ. Na počátku léta 1980 proto naložil svou rodinu do malého Fiatu 850 a vydal se na vlastní cestu za svobodou. Jen on, manželka a dvě děti. Šestiletá dcera a ještě o tři roky mladší syn. „Emigrace pro mě byla vysokou školou života,“ říká Ivan Nerad dnes.
K útěku do Německa si před devětadvaceti lety vybral „oblíbenou“ cestu přes Jugoslávii, kam jela rodina oficiálně na dovolenou. Doložka s číselnou kombinací, která měla celníky na Neradovy upozornit, ale fungovala spolehlivě.
„První kompletní prohlídku jsme absolvovali již na hranicích Slovenska s Maďarskem,“ zavzpomínal Nerad.
Rodina se přesto dostala do Záhřebu, odkud chtěla pokračovat přes Rakousko až do Německa. Cesta do vysněného Mnichova si nakonec vyžádala dva pokusy. Když to nešlo po silnici, zkusili to Neradovi letecky a vyšlo to. „Po příletu do Mnichova nás rovnou zatkli. Vysoukal jsem ze sebe slovo azyl a čekal, co se bude dít dál,“ popsal emigrant.
Do parády si celou rodinu vzali tajemní pánové z rozvědky. Neradovi byli odvezeni do neznámého penzionu a během několika dalších dní absolvovali hned několik výslechů. Nejvíc přitom západní agenty zajímalo, z jakého důvodu rodina utekla, kdo jí vyhrožoval, ale také, kde jsou v Liberci kasárny.
„Dodnes nevím, kde nás drželi. Jediné, co si pamatuji, byla cedule, která ukazovala směr na Dachau,“ vybavil si Nerad.
Výslechy trvaly asi týden. Poté rodinu naložili do antonu, omluvili se a bez dalších obstrukcí ji vyložili před mnichovskou radnicí.
„Stáli jsme tam bez koruny a s minimální znalostí jazyka,“ kroutí dodnes Nerad hlavou.
Rodinu naštěstí zachránil policista na nedaleké služebně.
„Dal mi deset marek a adresu humanitární organizace, která se v Německu starala o emigranty z Čech. Zajistili nám penzion a poslali nás na sociální úřad,“ uvedl Nerad.
Novým domovem emigrantů se díky tomu stala malá místnost v mnichovském zařízení pro utečence. V pokoji byla pouze jediná postel. Neradovi spali na zemi, stále více rozhodnuti, že půjdou dál.
„Dcera ale mezitím začala chodit do školy a manželka už neměla na další cestu sílu. Rozhodli jsme se tedy, že zůstaneme, a já si šel hledat práci,“ zapátral v paměti Nerad. Nejprve pomáhal na benzinové pumpě. Po čtyřech dnech se na něj ale usmálo štěstí. Našel totiž práci v autoservisu. Jako mechanik pracoval za deset marek na hodinu a nakonec tam strávil celý rok. Vyzbrojený novými zkušenostmi a již poměrně dobrou znalostí jazyka se Ivan Nerad rozhodl, že se postaví na vlastní nohy. Auta opravoval v pronajatých dílnách. Šetřil a snil o tom, že si jednou koupí svoji vlastní.
„Nakonec jsem koupil servis, který patřil tomu chlápkovi, co mě před pěti lety zaměstnal,“ usmál se Nerad.

Zpátky do Liberce se Ivan Nerad poprvé vrátil až po revoluci. Dodnes přitom vzpomíná na chvíle, kdy se slzami v očích běhal po Papírovém náměstí a užíval si svobody svého domova. To bylo v roce 1990. Definitivní čas na návrat nastal až o pět let později. „Jako liberecký patriot jsem se prostě vrátit musel. Touha po domově je tak silný pocit, že jej nepřekryjí žádné peníze. Za hranice jsem navíc neutekl kvůli tomu, abych měl barevnou televizi,“ dodal Nerad.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!