Byla to bolest, ale i očistná úleva, říká Prsatý muž o posledním románu

Knihy Josefa Formánka čtenáři milují pro silné a strhující příběhy.

V roce 2011 vyšlo jedenácté vydání. Kniha Prsatý muž a zloděj příběhů spisovatele Josefa Formánka je nejúspěšnějším debutem českého romanopisce za posledních patnáct let. Formánek se narodil v Ústí nad Labem a má vztah k Českému středohoří, do kterého se zakoukal.

Není ale poustevník. Je blíženec. Rád je mezi lidmi, rád bývá sám. I proto, aby mohl přemítat a myšlenky vkládat do řádků svých knih. Umřel jsem v sobotu je tou zatím poslední.

O smrti neradi slyšíme, přitom je součástí života. Vy jeho smysl nacházíte i díky psaní. Kam jste pokročil?

Možná jsem se chtěl ocitnout tak blízko smrti, abych se jí tolik nebál. V její blízkosti vás ale neohromí tolik smrt jako křehká existence blízkých i vaše. Vaše smrt tady potom bude pořád, ale tělesnost ne. Celé věky do skonání vesmíru tu bude už jen vaše duše a váš příběh, který trval tak krátce. Stačí si přečíst pár nápisů na hřbitově. Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy. Vůbec hrozně málo víme o smrti, málo navštěvujeme hřbitovy, jako to dělá spousta kultur na celém světě. A možná proto tak málo žijeme svou nicotnou a zároveň krásnou existenci. Od dopsání poslední knihy daleko pozorněji sleduji životy svých blízkých a užívám si je víc, stejně jako ten svůj. A se smyslem života je to možná tak, že nám ho nikdo nedá, že je jen na nás, čím svůj život naplníme, jako staří vzduchoplavci balony horkým vzduchem.

Nápis „Z osudu rukou a vůle boží“ na jednom z třebíčských domů ovlivnil Bernarda Marese z vaší předchozí knihy Mluviti pravdu a přiměl vás být detektivem. Věděl jste v té době, že máte námět na novou knihu?

O tom domě jsem věděl už při psaní Mluviti pravdu, ale ani ve snu by mne nenapadlo, že bude námětem mé další knihy. Ten dům jsem hledal jen z úcty k Waldemarovi Solarovi, předobrazu mého hrdiny z předešlé knihy, abych mu udělal radost. Ale pak jsem zjistil ty šílené informace. V hlavě mně to začalo jet a bylo mi jasné, že tohle prostě musím napsat.

Jak dlouho jste shromažďoval fakta o domě a jeho obyvatelích, než jste se pustil do psaní příběhu?

Asi rok.

Baví vás pátrat po osudech domů a jejich někdejších obyvatel?

Určitě.

Pátral jste po osudu vašeho domu v Malé Tatimerzi v Českém středohoří?

Popsal jsem to ve své první knize Prsatý muž a zloděj příběhů.

Působivá je i fotografie na obálce knihy, kterou pořídil loutkář Míra Nebeský, jenž dal dřevěnou podobu postavám z vašeho předchozího díla Mluviti pravdu. Jezdili jste pak spolu na scénické čtení. To byla vaše první spolupráce?

Ano, ale Míra je dar i po neprofesionální stránce. Myslím, že nového kamaráda po čtyřicítce už jen tak nepotkáte. Hezky se s ním pije, je to blázen, takže si myslím, že jsme si podobní. Prostě jsme si ho s mým bráchou Jirkou adoptovali jako dalšího bratra. Takže jsme teď tři. Bratři v triku.

Propojit čtení a loutky je originální nápad, jak reagovali posluchači?

Na loutky reagovali nádherně, s úžasem. Hrozně mě to bavilo. Lidi se smáli a někdy i plakali.

Myslíte, že se někdy podíváme na film natočený podle Mluviti pravdu?

Snad, režisér Dan Svátek projevil zájem ten podivný příběh zfilmovat. Ale jestli sežene víc než čtvrt miliardy, neboť by to byl historický a válečný, tedy hodně drahý film, trochu pochybuji, ale samozřejmě mu držím všechny palce. Ten příběh by si to zasloužil. Je fakt neuvěřitelný a smutně krásný.

Vaše psaní není jen výtvorem fantazie, stavíte na faktech. Bylo to i u Létajícího jaguára? Rekordní knize. Jednak nejrychleji napsané, za jedenáct hodin a devatenáct minut, ale také nejrychleji distribuované za třiadvacet hodin a čtyřiadvacet minut.

Ano, nejvíc mě baví skutečnost. Je tak šílená, že se tomu žádné vymyšlené bláboly nemůžou rovnat.

Na začátku Létajícího jaguára byla sázka, že?

Ano.

Sázíte se často?

Docela ano, bohužel, protože často prohrávám.

Tak proč se tedy sázíte, když často prohráváte?

Z obyčejného mužského furiantství. Sázím se pro pocit, ne pro výhru.

Kdo je iniciátorem sázek, vy, nebo ten druhý?

Nejčastěji se sázím se svým bratrem, většinu sázek iniciuje on.

Napsat knihu za předem danou dobu muselo být dost stresující. Pro vás pozitivně, protože výsledek byl více než dobrý, když knize složil poklonu i spisovatel Arnošt Lustig: „Přestože vznikala jen pár hodin, nebude se muset za ni stydět ani za padesát let.“ Jak se na „Jaguára“ díváte s odstupem osmi let?

Knihu mám čím dál raději. Při své lenosti bych ji psal minimálně půl roku a nebyla by lepší. Spíš horší.

V Létajícím jaguárovi jste mimo jiné „vařil“ z vlastních cestovatelských zážitků, o kterých je Prsatý muž a zloděj příběhů. To pro vás musí být obrovským nábojem. Co dalšího nebo kdo další vás dokáže nabít a nabíjí?

Dnes už jen moji blízcí, ticho a opuštěná místa. Vrcholky hor, poušť nebo prázdné pobřeží moře, zimní les v Českém středohoří, prales v Amazonii nebo na Siberutu.

Je to paradox. Lidi, respektive čtenáře potřebujete. A úspěch je vám příjemný. Na druhou stranu od lidí utíkáte. Potřebujete odpočinek od civilizace, abyste v ní zase mohl existovat?

Jsem typický blíženec minimálně s dvěma tvářemi. Jedna z nich má ráda společnost a bary a druhá ticho a samotu.

Když jste byl v Siberutu, věděl jste, že cestu knižně zpracujete? Nebo vás to napadlo až doma?

Až s odstupem pár let.

Co k tomu dalo podnět? Byl to stesk po místě, kde vám bylo dobře?

Když jsme zakládali časopis Koktejl a hodně jsem cestoval, prožíval jsem rychlé roky. Toho dobrého i špatného bylo tolik, že jsem se bál, že to jednou zapomenu. A také jsem si vše potřeboval utřídit v hlavě, vysypat ty šuplíky, přerovnat je, udělat si úklid. Když píšete, uklízíte sama v sobě.

Procestoval jste svět, ale místo na ostrově v Indickém oceánu vás chytlo za srdce. Čím?

Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v úplně jiném světě, někde na Marsu, tak silný a neopakovatelný zážitek to byl. Šamani, oči duchů. Samota, bolest, stesk. Snad se mně to aspoň trochu podařilo předat v mé první knize Prsatý muž.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že až se na Siberut vypravíte počtvrté, tak s dcerou Karolínou. Kdy ta doba podle vás přijde?

Jestli ji pustí její maminka, tak brzo.

Je čtenářkou vašich knih?

Ano, je první. Prsatého muže jsem jí zakázal, nebo spíš poprosil, aby ho nečetla.

Poslechla vás?

Doufám, že ano.

Kterou svoji knihu byste si koupil?

Tu poslední Umřel jsem v sobotu. Měl jsem při jejím psaní děsivé sny a strach, že se zblázním. Už dlouho nechci psát něco podobného, úplně na dřeň. Byla to bolest, ale i očistná úleva, že už se smrti tolik nebojím. Radost ze svých blízkých. Radost, že žiju. Jestli ji ale chcete číst, nečtěte ji před spaním. Já jen, abyste neřekla, že jsem vás nevaroval.

Měla bych hororové sny?

Hodně známých mi říkalo, že po dočtení knížky se jim o příběhu zdálo. Že po zaklapnutí knížky příběh nezmizel, poměrně dlouho jim zůstal v hlavě a měli z něj těžké sny. Když jsem knihu psal, neustále se mi zjevoval hlavní hrdina, mluvil na mě a já mu vůbec nerozuměl.

Jaké knihy čtete nejenom před spaním a rád?

Opakovaně si čtu Otu Pavla, Charlese Bukowského, Johna Updika a Gabriela Garciu Marqueze a do toho si občas dám nějakou novou. Ale ti staří a mému srdci blízcí psi jsou pořád nejlepší.

Někteří cestami hledají únik ze všednosti, jiní hledají dobrodružství, další třeba sami sebe. Jak je to u vás?

Asi sám sebe, a až se najdu, tak vám dám vědět. Život mě fascinuje, je podivný, ale krásný.

Nikdy neříkej nikdy, ale myslím, že to nebude nikdy. Celý život se nacházíte a objevujete.

A zase ztrácíte.

O soukromých věcech většinou mlčíte, ale na stránkách se „obnažujete“.

Protože v knihách o sobě prozradím všechno, je to taková podivná posedlost, vypsat se z toho, co se stalo a co se nestalo, ale takhle z očí do očí bych vám neřekl ani půlku toho, co píšu ve svých knihách.

Je i to důvod vašeho psaní?

Asi ano, protože když píšete, jste sám se sebou. A když ty věci máte v sobě, potřebujete je někomu říct. Aspoň sám sobě.

JOSEF FORMÁNEK

• Hlavním tématem knih spisovatele Josefa Formánka je hledání smyslu života.
• Knihy ilustruje kreslíř Dalibor Nesnídal.
• Prvotina Prsatý muž a zloděj příběhů (2003). Kniha byla přeložena do francouzštiny a celkem se jí prodalo přes 72 tisíc výtisků.
• Létající jaguár (2004) je novela napsaná za 11 hodin 19 minut. Prodalo se jí přes devět tisíc kusů.
• Knihy Mluviti pravdu (2008) se dosud prodalo sedmadvacet tisíc výtisků.
• Poslední kniha se jmenuje Umřel jsem v sobotu (2011).