Byli jsme rádi, když pacient cestu sanitkou přežil, vzpomíná lékař
Psal se rok 1979 a Miroslav Kučerovský z Brna každou chvíli čekal narození prvního syna. Přestože se jeho žena už několik hodin trápila na porodním sále, být s ní nemohl.
„Tehdy to nešlo a ani mě nenapadlo, že by to mělo být jinak. Neměli jsme auto, tak jsem ženu odvezl taxíkem do porodnice. Pak jsem doma čekal u telefonu,“ vzpomíná Kučerovský. O narození syna se dozvěděl od tchýně, která na zavolání lékařů nečekala a iniciativně volala do nemocnice sama. Svého syna Kučerovský viděl první dny jen přes okno. „Stál jsem tam v zástupu s dalšími tatínky a koukali jsme na ty řvoucí uzlíčky. I když tam byl ruch, člověk nevnímal nic jiného než svou rodinu,“ tvrdí Kučerovský.
I takové bylo před revolucí zdravotnictví v Brně.
Až do pádu komunismu vládl v nemocnicích přísný režim. „Když byla moje dcera poprvé na operaci krčních mandlí, bylo jí pět let. Na návštěvy jsem mohla jen dvakrát týdně na dvě hodiny,“ říká Marie Sotorníková z Brna. Podle ní se v nemocnicích nedalo příliš smlouvat.
„O to víc to však šlo u závodních lékařů a praktiků. Pamatuji si, jak jsem nosila pokaždé k lékaři čokoládu nebo láhev alkoholu. To mě pak poslali na speciální vyšetření raz dva,“ vzpomíná Sotorníková.
Podobné praktiky přiznává lékařka Ludmila Losová, která před revolucí ordinovala. „Stávalo se, že lidé nosili nějaké drobnosti. Osobně jsem to neměla ráda, ale vím, že někteří kolegové byli zásobováni docela dobře,“ tvrdí lékařka.
Léčba pro všechny
Na předrevoluční časy vzpomíná také nynější šéf Masarykova onkologického ústavu Jiří Vorlíček. „Velmi mnoho věcí je dnes jinak. Za posledních dvacet let jsme v medicíně hodně pokročili. A co je důležité, onkologická léčba je dnes dostupná všem, nejen prominentům jako dřív,“ tvrdí Vorlíček.
Podle něj šla brněnská onkologie po revoluci výrazně kupředu. „Dnes jsme schopni více pomoci lidem s leukémií, rakovinou prsu nebo tlustého střeva, což jsou nemoci, na které se před revolucí častěji umíralo,“ upozorňuje Jiří Vorlíček.
Stejně tak lékaři vždy nedokázali pomoct pacientům s mnohačetnými úrazy, přestože brněnská Úrazová nemocnice měla pro tyto případy špičkové doktory i dostatek kvalitních léků.
„Chybělo vybavení. Měli jsme málo dýchacích přístrojů i resuscitačních lůžek. Problém byl také s předoperační péčí. Než k nám pacienta přivezli, mnohdy bylo pozdě,“ popisuje tehdejší práci primář traumatologie brněnské úrazovky Vladimír Pokorný. Sanitky totiž neměly často potřebné vybavení. „Bylo dobře, když těžce zranění vydrželi transport do nemocnice. Tehdy ani nelétaly záchranné vrtulníky. První vrtulníky byly vojenské, nemohly startovat kolmo a byly hlučné. Létat začaly až po revoluci,“ říká Pokorný.
Před revolucí v Brně fungoval systém směn. V pravidelných intervalech se střídaly nemocnice, které držely službu. „Ostatní zavřely ve tři odpoledne a v té, co sloužila, se doktoři a sestry mohli zbláznit. Všechny úrazy, akutní případy s břichem, opilci, se vezli tam,“ tvrdí primář Pokorný.
Podle něj je dnešní chirurgie pokrokovější. „Umíme operovat laparoskopicky, tedy nemusíme člověka „otevírat“ úplně, a díky tomu se nyní pacienti také dřív uzdraví. Léčíme jinak zlomeniny. Více je operujeme, než sádrujeme, takže člověk může dříve rehabilitovat a vrátit se do normálního života,“ dodal primář Vladimír Pokorný.
