„Bylo mi jasné, kdo je zabil“
Sedí za volantem autobusu a dává přednost řidičům, kteří jedou po kruhovém objezdu. V jednom z nich vidí známého, kterému mává. I přes životní tragédii se na něj devětadvacetiletý šofér Martin Potočný dokáže usmát. Před třinácti lety přišel o matku a bratra. Rukou Jana Uhljara, který si nyní odpykává doživotní trest.
Dá se vůbec mluvit o tom, co jste prožil? Určitě ano. Když jsem tehdy přišel domů ze školy, byl v zámku zalomený klíč. Podařilo se mi přes něj ale dostat. Pak jsem v kuchyni našel mamku, tak jsem utíkal pro sousedku. Společně jsme našli ještě bráchu. Nejradši bych ale na to všechno zapomněl.
Co se ve vás odehrávalo? V ten moment jsem vůbec nevěděl, co se děje. Volali jsme hned policii a přijela sanitka. Odešel jsem ke strejdovi. Byl jsem v šoku a až večer se to ve mně zlomilo. Začal jsem plakat.
Tušil jste, kdo má vraždu vaší rodiny na svědomí? Ano. Bylo mi to jasné.
Vzpomínáte si na ráno, kdy jste viděl svou matku a bratra naposledy? Odcházel jsem do školy a oni ještě spali. Jestli se potom s Uhljarem pohádali, to nevím.
Sledoval jste pak soudní proces? Zastupovala nás advokátka. Neúčastnil jsem se toho.
Největší oporu jsem měl ve strejdovi a jeho manželce. Ti jsou moje hlavní rodina.
Jak se k vám Uhljar vlastně choval, když s vaší matkou žil? Hodně pil. Musím ale říct, že jsem nikdy neviděl velké hádky. Kdyby se tehdy můj otec zachoval jako chlap, nemuselo k tomu všemu dojít. Sbalil si saky paky a odešel. Kvůli Uhljarovi. Ten matce vyhrožoval, že ublíží její rodině, když s ní nebude mít dítě.
Rozmlouval jste jí to? Tehdy jsem to nevěděl. Až po její smrti jsem se dozvěděl všechno z deníků, které si psala. Neměla se komu svěřit. Možná by dnes žila, kdyby ji někdo poslouchal.
Uhljara si nakonec vzala, ale i s ním však vztah ukončila. Pak ho zase vzala zpět. Proč? Říkal jsem jí, ať se ho zbaví. Co s ním? Do práce nechodil a jen pil. Ona ho nevzala zpět, vnutil se k nám. Kam se hnula, byl tam a sliboval hory doly. Mamka byla dobrák.
Uhljar si údajně myslel, že měla milence. Proto podle kriminalistů vraždil. To je nesmysl. Neměla nikoho.
Říkáte, že vaše matka upozorňovala policisty ještě před vraždou na Uhljarovy násilnické sklony. Byl jsem s ní na policejní stanici. Řekla jim, že jí Uhljar vyhrožuje napadením a zabitím. Policisté se k tomu vyjádřili tak, že dokud jí něco neudělá, nemohou zasáhnout. Myslím, že určitou spoluvinu nesou i oni.
Viděli jste se s Uhljarem ještě někdy potom? Ne. Takovou touhu jsem opravdu neměl. Po tom všem mi zůstal ještě bratr, kterého mamka měla z prvního manželství s mým otcem. Dnes je mu šestadvacet let.
Spolu jste pak žili u strýce? Ne, on bydlel delší dobu s otcem. Tam jsem se pak musel nastěhovat i já. Nikdy se mě nezeptal, jak se cítím, jak mi je. Nikdy mě neviděl ani plakat. Vlastně jednou. To mi po deseti dnech od mamčiny smrti řekl, ať se vzpamatuju.
Jak jste na jeho chování zareagoval? Odešel jsem z domu ke strejdovi. Tam jsem byl asi rok. Potom jsem začal pracovat v nemocnici jako zřízenec. Další dva roky jsem jezdil se sanitkou. Ve zdravotnictví jsem nakonec strávil šest let. Až poté se ze mě stal řidič autobusu. Strejda s rodinou mi tehdy pomohli nejvíc. Spíše jeho pokládám za otce, protože se ke mně choval a chová naprosto úžasně.
Dnes zase žijete s otcem. Finanční situace mi nedovoluje žít sám. Vlastní rodinu zatím nemám. Ani ji nechci. Asi jsem ještě nevyzrál.
Jak se na celou událost díváte v dnešní době? Stejně jako tenkrát. Jen jsem starší. Maminka s bratrem mi moc chybí. Stále je to živé. I dnes si výjimečně popláču.
Za sedm let možná padne verdikt, zda vraha vaší matky pustí, či nikoliv. Jak se díváte k tomu datu? To je o sebevědomí a zodpovědnosti člověka, který by ho pustil ven. Zda si o propuštění požádá, netuším. Pokud se ale dostane ven, zažaluju toho, kdo to povolil.
