Devětačtyřicetiletý Zdeněk Lukeš v sobotu vystoupá na věž Staré radnice. Musí posunout čas o hodinu dopředu.
„Hodiny přeřizuji už večer, v noci nikomu nevadí, že jdou jinak. Radnice je navíc pod alarmem. Musel bych budit domovníka,“ říká Lukeš.
Takto se domluví na určitou dobu. Jen jednou to bylo jinak, to když Lukeš na změnu času zapomněl.
„Uvědomil jsem si to v hospodě asi dvacet kilometrů od Boleslavi. Dcera mě odvezla k radnici a já zvonil na domovníka. Měl jsem štěstí, byl doma,“ vypráví Lukeš.
Dědictví po domovníkovi
Přeřízení hodin je pro něj rutina. Rozebere zadní stěnu prosklené skříně, povolí ručičky a posune je. Stroj zůstane na místě. „Jde to lehce, je dobře namazaný,“ tvrdí Lukeš.
Sám jej udržuje speciálním olejem, který méně vysychá, netuhne a jen minimálně lepí.
Od stroje vedou nahoru táhla ke dvěma cimbálům. Tak se říká zvonům, z nichž jeden odbíjí čtvrt, půl či celou. Druhý oznamuje počet hodin. Do stran pak míří hřídel, která ovládá obří rafie na dvou cifernících zvenku na věži. „Ručičky měří asi sto šedesát centimetrů,“ odhaduje Lukeš a tvrdí, že jsou největší ve městě.
O hodiny se umí postarat jen on. Na věž nikoho nebere, aby jej zaučil. Před dvanácti lety práci převzal po domovníkovi radnice, který odešel do důchodu. Věžní stroje mu přidali k dalším údržbářským pracím. Hodinářem ale vyučený není.
„Jsem elektrikář. Hodiny jsou mechanika, stačí pochopit, tak fungují,“ tvrdí Lukeš.
V Boleslavi se stará ještě o troje další. K těm při změně času nemusí, řídí je elektronicky radiový signál DCF. Ten dá v pravý čas hodinovému stroji pokyn k posunu. V létě ručičky ve dvě v noci rychle urazí kolo navíc. Na podzim je zase signál na hodinu zastaví.
„Jednou se ale nepřeřídily, zřejmě mrzlo a zasekla se hřídel,“ vzpomíná Lukeš.
Výpravy za údržbou
K hodinám chodí i kvůli údržbě. Nejsložitější cesta vede na druhou věž radnice, kam musí po střešních lávkách. Na věž Gymnázia Dr. Josefa Pekaře zase stoupá ke zřejmě jedinému skleněnému ciferníku v Boleslavi. A věž kostela svatého Jana Nepomuckého má ciferníky tři.
K hodinám musí jednou za dva až tři týdny. K radničním častěji, aby je seřídil. Dříve je hodinář natahoval klikou každé dva dny. Dokonce se pod nimi topilo, aby mazivo netuhlo. V osmnáctém století tak vznikl rozsáhlý požár.
Na Staré radnici tehdy asi fungoval hodinový stroj vystavený dnes v Templu. Žár na něm zanechal stopy. Čas odměřoval mezi roky 1563 a 1779 pouze jednou rafií, která ukazovala hodiny. Právě na radnici byly v Boleslavi věžní hodiny patrně nejdříve.
„Kostel Nanebevzetí Panny Marie měl oddělenou zvonici, Jan Nepomucký byl dlouho v dezolátním stavu a ostatní stavby s hodinami jsou mladší,“ říká Alena Benešová z Okresního archivu Mladá Boleslav.
Stroje, o které pečuje Zdeněk Lukeš, pocházejí z druhé poloviny minulého století.
„Takových je poměrně dost,“ říká hodinář Karel Žbánek z firmy Hainz, která se stará o orloj na Staroměstském náměstí v Praze. V Boleslavi instalovala stroje na gymnáziu, nové věži radnice a zrekonstruovala ten kostelní. Mají životnost sto i více let.
