Cepáková: Můj život s hrdinou

Obývací pokoj bytu v paneláku s výhledem na Kleť. Josef Cepák je v místnosti jen na jedné fotce z hor. Na pracovním stole leží kalendář, slovníky, jeho poznámky. Knihy od Tomáše Halíka a Hemingwaye. A také slavné i méně známé citáty, které si zapisoval. Třeba Lennonův: Utrhl jsem květinu, zvadla. Chytil jsem motýla, zemřel mi v dlaních. Pak jsem pochopil, že krásy je třeba dotýkat se srdcem.
„Nebyl žádný hrdina ani světec. Měl své chyby a dokázal se rozčilit. Kvůli lajdáctví,“ říká Ludmila Cepáková. Chová v náručí dvouletou vnučku Evičku. Zatím poslední čtvrtý vnouček Ondřej se její dceři narodil 14. března. Druhým jménem při křtu bude možná Josef.
Věděl váš muž o vnoučeti?
Když jsme vloni v červenci odjížděli do Tater, svěřila se nám dcera Pavla, že čeká miminko. Pepík měl zásadu: Když máš radost, poděl se o ní hned, druhého dne se už nemusíš dožít. Za pár dnů si nadělil k šedesátinám cestu na Mont Blanc.

Hádali jste se někdy?

On ne. Ale pokud jsem začala být na něj škaredá, řekl: Buď zticha, nebo uvidíš. Jednou jsem byla hodně hubatá. O dovolené začal totiž vyřizovat špatně udělané obrubníky u našeho chodníku. Neudělali na nich nájezdy. Zrovna jsme se chystali na zahradu, ale on sedl na kolo a odjel na stavební úřad. Když se vrátil a já začala nadávat, vytáhl na mě žlutou kartu.

Jakou kartu?

Jako rozhodčí. Hrál fotbal a pískal potom druhou ligu. Těch žlutých jsem od něho dostala víc, ale tentokrát to nepomohlo. Opakoval, že uvidím. Řekla jsem mu, co asi uvidím? Vytáhl červenou a oba jsme se tomu zasmáli. Dokázal hádku obrátit ve vtip.

Josef Cepák byl známý tvrdošíjným bojem proti nepořádku. Nebylo těžké žít vedle takového člověka? Necítila jste se v jeho vleku?

Určitě ne. Pocházím z Moravy, z pěti sourozenců. Každé léto jsem si brala týden pro sebe na návštěvy příbuzných. On zatím hlídal naše dvě děti. Je pravda, že se potřeboval ze svých starostí vypovídat a já ho někdy ani neposlouchala. Když přišel z úřadů, kde dohadoval nějaké nápravy, říkal, že ví, co si o něm povídají. Že ho vidí jako blázna s baťůžkem, který jde zase něco řešit. Ale myslím si, že to nebylo zbytečné. Vychoval tak děti a vedl tak i studenty. Také vyřizoval hodně věcí pro domácnost. No vidíte, teď jsem zrovna zjistila, že nemám zaplacené popelnice.

Jak se dostal k práci pedagoga?

Vyučil se s maturitou, potom studoval pedagogickou fakultu. Pak dělal ještě postgraduál z matematiky. Učil na učilišti, na Biskupské gymnázium nastoupil až v roce 1992. Tam byl nejšťastnější. A tam začal svoje tažení proti nepořádku. Nejvíc ho zlobilo, když mu úředník řekl, to se jednou udělá. Byl hrozně netrpělivý.

Znamená to, že takzvané věci veřejné ho začaly zlobit až po listopadové revoluci?

Měl velký smysl pro spravedlnost, ale dřív ani nešlo běhat se stížnostmi na radnici. Dokonce jsme museli trochu tajit naše vyznání. Měli jsme sice svatbu v kostele a děti jsme nechali pokřtít, ale do kostela jsme moc nechodili. Až potom.

Vykládaly se o něm neuvěřitelné příběhy. Hlavně mezi studenty. Třeba o tom, jak je nutí sbírat odpadky.

Noviny to sice psaly, ale tak to úplně nebylo. Sám to však dělal. Třeba kolem paneláku. Říkal mi: Když tady bude čisto, tak si snad lidé uvědomí, že je nemají zahazovat. Nebo odjel v neděli čistit cyklostezku u Vltavy. Měl ji od radnice na starost.

A co jeho známé dárečky v podobě pomerančů?

Říkal jim sluníčka a rozdával je lidem a studentům. Také jsem je dostávala, často mi nosil kytky. Když umřel, dal někdo před náš vchod po čtyřech dnech svíčku se slunečnicí a pomerančem. Dodnes nevím, kdo to byl. Vím, že se na mě Pepík dívá. I na děti a vnoučata. Poznali jsme se v mých šestnácti a manželé jsme byli šestatřicet let. Byla jsem s ním šťastná.