V roce 1933 se v Německu k moci škrábal Hitler, v česko-německém pohraničí vratislavský rodák Konrád Henlein založil Sudetoněmeckou stranu a v Liberci Češi postavili lanovku na Ještěd. A tak, zatímco vrchol kopce ovládali Němci se svým hotelem a chatou, cestu na něj hlídali Češi.
„Byla to historicky druhá kabinová lanovka na hromadnou přepravu lidí v Československu. Prakticky ve stejné podobě funguje dodnes. V Česku už zůstala poslední,“ říká Pavel Vursta, vysloužilý přednosta liberecké lanové dráhy. Jeho vizitka ve stylu staré vlakové jízdenky připomíná dvě desítky let, které strávil na lanovce.
„Za první republiky to byla opravdu vlastenecká záležitost. Na Ještěd mířily mraky turistů a chybělo už jen, jak se na něj pohodlně a bez námahy dostat. A tak vznikl nápad postavit lanovku. Ujaly se ho Československé dráhy, které už od roku 1928 provozovaly v Janských Lázních kabinky na Černou horu,“ vypráví Vursta.
A když stavět, tak na svém. Železnice se rozhodly kopec koupit. Jednání nebyla lehká, protože patřil napůl Clam-Gallasům a Rohanům. Nakonec to dopadlo a jedenapadesát hektarů pozemků železnice získaly.
Soutěž na dodavatele stavby vypsalo ministerstvo železnic. Zúčastnit se jí mohly jen české firmy a český měl být i personál, který lanovku obsluhoval. „Musel ale umět německy, to byla podmínka,“ upřesňuje Vursta.
Vyhrála východočeská firma František Wiesner, pozdější Transporta Chrudim, se kterou spolupracovaly známé české firmy. Například lano dodalo Kablo Kladno, elektrickou výzbroj plzeňská Škodovka a kabinky českolipská Bohemia. Stanice postavila královéhradecká firma Karel Marvan. Stavba přišla celkem na šest a půl milionu korun a začala v červnu 1932.
27. června 1933 už začala převážet první návštěvníky. Na zahájení dorazili papaláši z ministerstva a nejvyšší páni železničáři. Prezident Masaryk nepřijel, ale dostal ze zahájení alespoň telegram.
Lanovka měla sedm zaměstnanců – vedoucího strojníka, dva řadové strojníky a čtyři průvodčí. A turisté si ji oblíbili. Jednu cestu ale obvykle chodili pěšky. Na tehdejší dobu totiž lanovka nebyla nic levného. Nahoru stála osm korun, dolů šest a za zpáteční lístek dali lidé dvanáct korun.
„Počet návštěvníků začal klesat s tím, jak houstla politická atmosféra. Němci začali lanovku bojkotovat,“ popisuje Vursta.
Odpovědnost za provoz převzali lidé z liberecké výtopny Československých drah. Ti také udržovali horskou odbočku ze silnice na Výpřeži a vybírali mýtné patnáct korun za osobu.
„Svoji“ lanovku museli Češi opustit po Mnichově v říjnu 1938. „Těžce to nesli. Podle příkazu ji museli nechat v perfektním stavu, a tak aspoň odvezli náhradní díly do Havlíčkova Brodu,“ líčí Vursta. S Němci se potkat nechtěli. Všechno pozamykali, klíče pověsili na skobu ve spodní stanici a odešli. Německá armáda přišla až dva dny po nich,“ popsal Vursta.
Přes válku patřila lanovka Elektrickým dopravním podnikům v Liberci. Po válce tam nastoupily opět železnice a patří jim dodnes.
V padesátých letech byla cesta nahoru levná. Lístek na vrchol Ještědu stál tři koruny, dolů dvě a zpáteční čtyři koruny šedesát haléřů. Pro srovnání dnes dají lidé za cestu nahoru pětasedmdesát korun a za zpáteční 120 korun.
„Je to ale unikát a jediná lanovka v republice, kde fungují vlakoví průvodčí v uniformách a vládne režim jako ve vlacích,“ poznamenal Vursta.
Podle Petra Neumanna z odboru dopravy Libereckého kraje patří lanovka na Ještěd nejen mezi celokrajské turistické magnety. „Je technicky unikátní a pohodlná. Málokde se dostanou na kopec i dámy v lodičkách nebo vozíčkáři,“ poznamenal Neumann.
Sedm zajímavostí o lanovce na Ještěd
Druhá visutá kabinková lanovka v Československu s kapacitou pětatřicet lidí
Postavená v červnu 1933. Největším problémem byl tunel v horní stanici hloubený do skály.
Převýšení 401 metrů, vrchol Ještědu 1012 m
Vlastní a provozují ji České dráhy.
Rekonstrukce 1971–1975
Za dobu trvání měla jen pět přednostů.
Poslední svého druhu v Česku
