Čteme méně, a proto nevyužíváme knihovny, nebo nevyužíváme knihovny, a proto čteme méně? Přitom máme nejhustší síť knihoven na světě. Čtěte, jak je to se čtením v české kotlině.
Představte si, kdyby se nepředstavitelné stalo skutečností. Připojení k internetu permanentně hlasí stav mimo provoz. Informace se rychle stává vyhledávanou komoditou a její hodnota se šplhá k výšinám z dob, kdy on-line neboli na drátech sedávali maximálně vlaštovky a jiní opeřenci. Davy zachvacuje panika. Kde ji hledat? Jednou z možností jsou tištěné noviny a jiné publikace, ovšem ty už pravděpodobně natolik zdegradovaly, že i ti, co je píšou, bez internetu nenapíšou nic. Ta další se jmenuje knihovna.
Poznámka pro čtenáře s vyšším číslem narození, slovo knihovna bude v tomto článku používáno ve svém původním významu, označujícím fyzickou budovu s kilometry polic naplněnými fyzickými knihami. Pro získání informací v nich uložených je potřeba s nimi zacházet manuálně a někdy jednu po druhé prolistovat, a nedej bože i přečíst stovky stránek. „Čtení je jednoduše namáhavá činnost, musíte se ji naučit a dnešní lidé nemají na čtení klid, odevšad na ně útočí obrazy,“ smutně svět glosuje Vít Richter z Národní knihovny. Neradostné jsou zejména statistiky o čtenářské gramotnosti českých dětí. „Děti už dnes nemají velké knižní hrdiny.“ Čeká nás návrat k analfabetismu a knihovny osud dinosaurů?
Jsme unikát
Čtyřletá Meda podává knihovnici novou knížku o panence Barbie. Se svou maminkou chodí do knihovny v Mikulově i třikrát do měsíce. Má tam ráda houpačku, ráda tam ťuká do starých psacích strojů, knihovna vypadá jako labyrint, ve kterém se může ztrácet. A taky si pokaždé odnese něco „nového“. Pan Otto chodí do hulínské knihovny od svých deseti let, dnes mu je osmdesát jedna. Všechny přečtené knížky si zapisuje do sešitu a nemilosrdně hodnotí, „nic moc“, „dobré“ či „výborné“. Na knihovnice má jedinou prosbu, nerad by četl něco dvakrát. I kdyby to mělo být po dvaceti či třiceti letech.
Česká republika se může chlubit světovým unikátem, naše síť veřejných knihoven je nejhustší na světě. Podle průzkumu, který v roce 2012 udělala agentura TNS pro Nadaci Billa a Melindy Gatesových, evropský průměr knihoven je 1,3 knihovny na 10 000 obyvatel, v České republice jich je 5,1. To znamená, že každých 1971 Čechů má knihovnu jen pro sebe. Těžko uvěřitelný luxus. Například ve Spojených státech amerických operuje 16 541 veřejných knihoven, což je jedna knihovna na 19 583 obyvatel. Vděčíme za to zákonu z roku 1919, který v zájmu všeobecné vzdělanosti nařídil otevřít knihovnu v každé obci. Komunisté v této tradici pokračovali a zmíněný zákon byl zrušen až v roce 2001. Počet knihoven sice klesl, ale nijak drasticky z 6019 na dnešních 5354. Možná existuje světýlko na konci tunelu pro instituci zdánlivě odsouzenou k zániku. Vypadá to, že Češi mají své knihovny rádi, dokonce podle výše zmiňovaného průzkumu 92 procent z nás pořád věří, že primárním úkolem knihoven je půjčovat knihy a pouze 40 procent do nich chce chodit kvůli internetu zdarma.
Ovšem klesá množství vypůjčených knih i počet knihoven samotných. „Nemá to nic společného s nástupem elektronických knih,“ vyvrací Vít Richter první důvod, který mnohé napadne. „Ukazuje se, že ne všichni holdují tabletům a čtečkám. I 61 procent Američanů rozhodně nesouhlasí s tvrzením, že elektronické knihy nahradí tištěné. Navíc sednout před počítač a číst Dostojevského je podle mého prostě blbost. Jednoduše ale máme příliš jiných možností, jak trávit volný čas,“ dodává.
Jenomže knihovny už dávno nepůjčují jen knihy! „O osudu knihoven na malém městě rozhodují ti, kteří tam pracují. Knihovny mají potenciál stát se kulturním centrem, v tom leží jejich perspektiva. Pak už záleží na člověku,“ říká Vít Richter. Lidé sem dnes chodí na vzdělávací kurzy, setkání s osobnostmi, do dětských koutků, na výstavy a mnohde i volit. Buduje se zde komunita. Podle průzkumu Pew Research Center z roku 2015 tvrdí dvě třetiny Američanů, že zavření místní knihovny by mělo zásadní dopad na jejich komunitu. A co na ty české?
Knihy na kolech
Mladé páry vlnící se do rytmu latinskoamerické hudby. Stolek s deskovými hrami a hráči vášnivě rozhazující rukama. Několik jedinců prohlížejících si vystavené knihy. A u toho všeho autobus neboli pojízdná knihovna. Zhruba tisícovka svazků v něm nabízí čtení pro všechny chutě. Její provoz je ze všech knihoven nejdražší, ale vyplatí se. Pojízdnou knihovnu oceňují hlavně senioři a matky na mateřské dovolené. Knihovnice má čas se jim věnovat a knihy jsou v lepším stavu než na pobočce. Je tam stoleček, židle a pohoda, zapomenete, že sedíte v autobuse. „Mnohdy se u nás zastaví člověk, který se přizná, že nečte, ale ocení dobrý nápad vozit knihy až pod nos,“ směje se jeden z knihovníků a řidičů v jedné osobě.
Lidé, kteří nečtou, toť skutečný kámen úrazu. Paradoxně si uvědomujeme důležitost čtení, ale nečteme. Víme, že bychom my, ale hlavně naše děti, měli číst víc a debatujeme o tom, zda má smysl provozovat knihovny, které jsou jedním z nástrojů, jak toho dosáhnout. Chtě nechtě, moderní technologie přidaly další hřebíček do rakve čtení. Chtít po někom, aby na internetu přečetl text delší než 1000 slov, je jako po něm chtít výstup na Mount Everest. Nakolik se tedy naplnila prvorepubliková vize vzdělané a sečtělé české společnosti? Ve výzkumu Eurobarometru za rok 2013 tvrdilo 29 procent Čechů, že za uplynulý rok nepřečetli ani jednu knihu, v domácím průkumu toto číslo kleslo na 16 procent, takže to bude asi něco mezi. Nejlépe si vedli Švédi, z nichž knihy vůbec nečte jen 10 procent obyvatel.
Co také jiného dělat za dlouhých a chladných severských nocí... Na samém chvostu skončili Portugalci, Řekové a Italové. Život na středomořském slunci musí být příliš sladký na to, aby jej člověk strávil pohřben pod hromadami knih. To, že nečtou, zdůvodňují Evropané nejčastěji nedostatkem času. Alarmující však je, že čtvrtina z nich otevřeně vyjadřuje nezájem.
Detailnější průzkumy ukazují, že v Česku mizí vášniví čtenáři. Několikrát týdně čte 24 procent Čechů oproti 30 procentům v roce 2010. Denně knihu otevírá 12 procent populace. Nejoblíbenějším kusem literatury je Babička. Národní to poklad nebo titul, který si pamatujeme opravdu všichni a sypeme jej z rukávu i o půlnoci? V těsném závěsu za ní totiž následuje Harry Potter. Nakolik je rodina základ společnosti, se potvrzuje i v případě knih. Až 45 procent návštěvníků knihoven tvrdí, že čtou, protože „doma se vždycky četlo“. Naštěstí ještě pořád 97 procent Čechů věří, že čtení je důležité pro vzdělání. Tolik statistiky.
Meda si tentokrát, ke zděšení své maminky, opravdu odnáší další knížku o Barbie, k matčině spokojenosti ale v tašce uvízla i stolní hra a na příště knihovnice slibuje nové knížky od nakladatelství Baobab. Nejpozději za dva týdny přijde Meda znovu. Pan Otto má síťovku naplněnou pravidelnou dávkou pěti knih, vydrží mu zhruba dva měsíce. Pak se znovu, i přes potíže s koleny, vypraví přes celé město do knihovny.
