Cesta z koše až k rozkladu zabere ohryzku přibližně pět týdnů

Bylo předmětem prvního lidského hříchu, stalo se ale i symbolem královské moci. Jablko. Vitamíny, minerály, vláknina, důležité součásti našeho jídelníčku. Pro většinu lidí však vyhozením ohryzku do koše vše končí. Cesta okousaného jablka ale pokračuje dál. „Zatím bohužel není jiná možnost, jak takový ohryzek vytřídit, než ho hodit do směsného komunálního odpadu. Biologicky rozložitelný odpad se v Hradci podobně jako ostatní suroviny netřídí. Potom tedy skončí na skládce,“ říká Pavel Tomek z odboru správy majetku města.

Uvnitř skládky je až sedmdesát stupňů

O svoz veškerého jindřichohradeckého odpadu se stará společnost AVE CZ. Z města ho odvážejí tři vozy: tři řidiči, šest závozníků, jak říkají popelářům. Do jednoho popelářského auta se vejde šest nebo osm tun slisovaného odpadu. Kvůli hluku, na který si lidé stěžovali, začínají jezdit až v šest hodin ráno, druhá směna končí čtvrt hodiny před desátou večer. Za rok jeden takový vůz najezdí kolem čtyřiceti tisíc kilometrů.
Mezi závozníky a řidičem existuje jistá gestikulace. „Pokud oba nastoupí na stupačky, zazvoní na řidiče pomocí tlačítka, které je vzadu na autě. Zvonek ale dělá v kabině docela velký hluk, takže většinou na řidiče jen mávnou rukou. On se podívá do zrcátek a vidí, že své kolegy má. Hlavně také všechno sleduje na kameře, kterou mají vozy zabudovanou. Šofér vidí, co se přesně za autem děje,“ popisuje Josef Vránek profesi, o které snad sní každý kluk. Jezdil jedenáct let s popelákem, jak říká, dnes pracuje jako dispečer ve společnosti AVE CZ. Popelářská auta mohou vjíždět do jednosměrných ulic i zákazů. „Oranžový majáček je stejný jako modrý, jen si nemůže vynucovat přednost,“ dodává Vránek.
Jakmile vůz objede svou trasu, míří přímo na skládku Fedrpuš. I se sledovaným ohryzkem. V redakčním koši se ocitl v pondělí. Tam čeká do středy, kdy ho závozníci odvezou na skládku. Do čtyř týdnů se zcela rozloží.
„Jablko, neboli obecně bioodpad, se na skládce zpracovává s nejmenšími problémy. Řekl bych, že má nejkratší dobu rozkladu. Stejně tak jako jinak nevyužitelné dřevo nebo znečištěné papíry, které na skládku uložíme. Díky probíhajícím chemickým reakcím se může teplota uvnitř skládky vyšplhat až na sedmdesát stupňů Celsia. Zvýšená teplota napomáhá dalšímu rozkladu,“ vysvětluje Jaroslav Gébl, vedoucí skládky. Mezi odolnější materiály patří hlavně plasty nebo textilie, které jsou vyrobené z umělých vláken. Takovéhle suroviny tam mohou ležet třeba i půl tisíciletí. „Z každého skládkovaného biologického odpadu se zhruba po roce začne uvolňovat metan. Protože je to plyn, který mimo jiné narušuje ozonovou vrstvu, musíme ho zachycovat. Potom ho buď spalujeme, nebo převádíme na elektrickou energii a prodáváme do sítě,“ dodává Gébl.

Na skládce budou jednou možná lyžovat děti

Skládka na Fedrpuši je na kopci za Jindřichovým Hradcem u silnice, která vede na Novou Bystřici. U brány je kalibrovaná váha, na kterou najíždí vozy i se surovinami. Potom pokračují dál na skládku. Kupodivu to tam nijak nezapáchá. Odpady skladují rovnoměrně, jakoby do teras. Krouží nad nimi hejna racků. „Je jich tu spousta. Podle mě sem z Vajgaru přiletí vždycky, když mají hlad,“ říká jednapadesátiletá Petruše Kalvasová, která na skládce obsluhuje váhu.
Skládka na Fedrpuši by měla fungovat minimálně do roku 2025. „Dnes jsou tam vybudované dvě etapy z šesti naplánovaných. Etapa je v podstatě plocha s jednou nebo dvěma kazetami, neboli jámami. Když je kazeta plná, na výšku měří asi dvacet metrů. Nakonec z toho vznikne takový zelený kopec, na který možná budou chodit naše děti lyžovat,“ říká Jiří Holický, ředitel provozovny, která odváží z Jindřichova Hradce nejen komunální odpad, ale i ten tříděný. V Jindřichově Hradci je rozesetých přes čtyři sta šedesát kontejnerů na tříděný odpad. „Pokud mají Hradečáci kam, tak třídí. Dokonce jsem se už letos několikrát setkal s tím, že si lidé sami požádali o nádoby na tříděný odpad,“ říká Tomek, který má na starosti barevné kontejnery ve městě.
„Snažím se prosadit to, aby u každého kontejnerového stání na směsný komunální odpad byla možnost vytřídit. Když ty nádoby dáme k sobě, tak lidi budou třídit víc, než když musí jít s taškou dalších padesát metrů,“ usuzuje Tomek. S dodatečným umisťováním začal letos na Hvězdárně a pokračuje na Vajgaru. Jeho píli ale někteří maří. „Letos nám čtyři kontejnery někdo ukradl. Možná si je lidé odvezli na chalupy a mají z nich třeba zásobárnu vody nebo cokoli jiného,“ vypráví. Zrovna tak se mezi Hradečáky najdou tací, kteří do barevného kontejneru hodí běžný odpad. „Největší problémy s tím máme na Hvězdárně. Jakmile někdo třeba do vytříděného skla hodí komunál, zničí ho. Podle zákona už totiž znečištěnou surovinu nesmíme dát ke sklu. Závozníci kontrolují obsah kontejneru, a když zjistí, že je znečistěný, musí zavolat klasické popelářské auto a všechno odvést na skládku,“ dodává Tomek. A právě tak vzniká zmatek v hradeckých myslích: „Proč to tedy mám třídit, když to potom stejně sypou k ostatnímu?“

Plastovou směs by nikdo nevykoupil

Podobná panika zavládne mezi Hradeckými, když vidí vůz, který veze vytříděné suroviny a zahýbá ze silnice na skládku. „Oni to stejně hodí na jednu hromadu, tak proč to třídím?“ řekne si většina nezasvěcených. Avšak zcela neprávem. „Oni sice jedou na skládku, ale jen proto, aby se u brány zvážili na váze. Když vezou plast, po zvážení se hned otáčejí a jedou zpět do Hradce na sběrný dvůr, kde lidé u pásu plast roztřídí podle druhu. Pet lahve – barevné a čiré, tetrapack, tvrdé plasty třeba od aviváže, transparentní folie a igelity a tak dále. Plastovou směs by nikdo nevykoupil,“ vysvětluje Holický. Podobné je to i se sklem a papírem.