Šedesátník Leoš Šimánek procestoval celý svět. Čtyři roky trvala jeho expedice napříč Amerikou, plavil se Tichým oceánem i po Yukonu, projel Rusko a nedávno se vrátil z Austrálie. Poté zamířil do Olomouce, kde společně se Sedmičkou hledal vzpomínky na své dětství. Až do svých patnácti let tady totiž trávil začátek každých prázdnin.
„Jezdil jsem od první třídy sám vlakem. Z Chocně jel do Olomouce přímý rychlík a babička mě vždycky čekala na nádraží,“ vzpomíná Šimánek. Ve vzpomínkách ale musí šátrat hodně hluboko – padesát let. I když se narodil v Chocni, tvrdí, že jej rodiče počali ve Velké Bystřici, kde jeho otec vyučoval.
Na babičku vzpomíná rád. „Vařila mi pajšl. Někdo to třeba nemusí, ale já ty nasekaný plíce a srdce ve smetaně zbožňoval,“ říká Šimánek při procházce někde na Lazcích, kde hledá dům, kam chodil od babičky za svými bratranci. „Její dům nemohl být daleko, ale vůbec si nevybavuji kde přesně. Bratranci bydleli u jednoho z ramen Moravy. Našel jsem si to na mapě,“ vysvětluje Šimánek cestou ve vilové čtvrti.
Dvě babičky
Ve svém životě rozlišoval dvě babičky – olomouckou a pražskou. „Ta pražská ale byla moc nóbl, pořád mě sekýrovala, taková semetrika to byla. Zato si oblíbila mou sestru a ta jezdila na prázdniny zase k ní,“ podotýká Šimánek, který pochází ze šesti dětí.
S babičkou Marií chodil malý Leoš v Olomouci do muzeí a do kostelů, které ho tehdy fascinovaly. Olomoucká babička jezdila také k nim do Chocně. „Jednou za rok, vždycky v květnu, přijela, vytáhla singrovku a všechno oblečení nám pošila a zalátala,“ říká dobrodruh.
Ve vzpomínkách mu nemohly pomoci ani fotografie. Rodinná alba spisovatel, fotograf a cestovatel po letech strávených v divočině a v emigraci už nenašel. Ze socialistického Československa uprchnul v roce 1968 a vrátil se až po revoluci a usadil se v Podkrkonoší. Předtím žil dlouho na Aljašce a o rodině měl jen kusé zprávy. „Pamatuji si jen na velký ořech, co tam rostl na dvoře,“ tvrdí.
Zůstala jen sloní noha
O několik stovek metrů dál se Šimánek zastavil. „Muselo to být tady,“ říká téměř rozechvělým hlasem a je na něm znát dojetí. Stojí před domem, na jehož zvonku je stejné jméno, jaké má on: Šimánek. Nějaká žena zrovna vyklepává z okna v horním patře ubrus, když se shora ozve: „Vy musíte být pan Šimánek. Já jsem manželka vašeho bratrance.“
Po formalitách u branky přijímá Leoš Šimánek pozvání na návštěvu. „Na ten dům si pamatuji, tady vždycky bývala sloní noha, sloužila jako stojan na deštníky,“ vzpomíná si muž u vchodu. Ukazuje se, že vypreparovanou sloní nohu mají Šimánkovi doma stále.
„Vášeň pro cestování měla i druhá půlka rodiny, Gruberovi. Dovezli spoustu věcí z Jávy a ze všech možných končin, ale časem to museli prodat, jen tu nohu si nechali,“ vysvětlila paní domu.
Cestovatel Šimánek se až nyní dozvídá, že jeho o tři roky starší bratranec Vilím, s nímž se naposledy viděl před padesáti lety, je vážený profesor na Lékařské fakultě Univerzity Palackého, doktor věd a významný vědec z ústavu chemie a biochemie. Zrovna je v Madridu.
S bratranci měl Šimánek dobrý vztah. „Jejich zahrada se svažovala přímo do potoka, tak jsme se tam koupali a chytali rukama ryby,“ vypráví cestovatel. S rodinou vzpomíná na společné chvíle. Překvapení Šimánka čeká, když přijde řeč na babičku. „Ale to nebyla ve skutečnosti vaše babička,“ sdělí Šimánkovi nečekaně manželka jeho bratrance Vilíma. Ten zůstane nevěřícně stát.
Nakonec se ukázalo, že Šimánkovic dědeček si po smrti své manželky, s níž měl dvě děti, vzal její sestru, tedy svou švagrovou. Ta se pak o děti i vnuky starala jako o vlastní.
„Je to tak, Leoš by si toho měl pamatovat víc, než pamatuje,“ řekl Sedmičce po návratu do Česka jeho bratranec Vilím, který slova své manželky potvrdil. Dodal, že babička bydlela v Rooseveltově ulici. „Ten dům býval po pravé straně za dnešní křižovatkou s Velkomoravskou ulicí. Dnes jsou na jeho místě paneláky,“ objasnil cestovatelův bratranec.
Leoš Šimánek ale v Olomouci nebude pátrat jen po své rodině. Přijede sem také 7. a 8. října, aby v kině Metropol promítl svou diashow o tom, jak objevil Austrálii.
